Jednacesta.cz udržuje pohromadě zážitky z toulek světem i myšlenkami...

Podzimní Malá Fatra 2013: jak jsem potkal medvědy

Podrobnosti

Kategorie: Články z cest

Vytvořeno 13. 12. 2013 17:05

Napsal Wasil

Můj starej kámoš Wasil zažil na pochodu přes Malou Fatru blízké setkání s medvědy a jelikož má dozajista duši básníka, jsem rád, že tu mohu jím sepsané zážitky publikovat. Je to romantické, posuďte sami...

-- Přemek

O autorovi: Starej punkáč Wasil moc nemluví, zato se divně tváří a ve svých upnutých silonkách a s lehkým batůžkem již stačil v běhu do vrchu zahanbit nejednoho tatranského nosiče.

Je přelom září a října. Na svou oblíbenou Malou Fatru vyrážím v pondělí z chaty v Kostelci, kde jsem si dopřál odpočinkových pár dní zaměřených na sběr hub, četbu a pití piva v místní hospodě.

Poprvé do své výbavy balím dalekohled, kterým chci pozorovat slovenskou faunu a tak vůbec. Po přečtení článku o monitoringu medvědů na Fatře, mám pár míst, kde hodlám nějaký čas posedět a zkusit alespoň z dálky medvěda zahlédnout. Balím i spacák (ač na malé Fatře není potřeba - chat je tam dost), protože nevím, jestli nebudu mít chuť ještě někam pokračovat. Tento výlet chci pojmout trochu pocitově a nechci být ničím ani nikým omezován v jakémkoli smyslu. Trošku mě mrzí, že jsem doma nenechal i telefon, ale jak je známo, s věkem se zvyšuje pud sebezáchovy a tak se sám před sebou vymlouvám na různé chujoviny jako, co když si zlomíš nohu a nikoho se nedovoláš a zůstaneš na pospas divé zvěři  No vlastně tohle jsou slova členů mé rodiny. Další věc je ta, že Verča je na vandru v Indii a tak nějak jsme se dohodli, že se občas ozve. Co když si zlomí nohu a zůstane na pospas divé zvěři, nééééééééééé jsem jako moje máma. Rozhoduji se alespoň, že si vypnu čas na telefonu a spokojím se se systémem světlo/tma. Oblečení volím lehké i do mrazu, na internetu jsem tak týden nebyl, takže jen tipuji, jak by asi na hřebeni mohlo být. I s vodou (na fatru stačí 1,5l) potáhnu na zádech cca 11 kg, což jde.

Pondělí

Budím se sám od sebe v 5:40, a proto volím bus v 7:20. Doufám, že pojede, protože včera přes odpor jízdního řádu nejel. Jede a je narván mládeží školou povinnou, těšící se do lavic.

Kolem osmé jsem na nádru v Pardubicích s dobrým pocitem, že stihnu vlak v 8:23 přímo do Žiliny. U jediné pokladny pro kup mezinárodních jízdenek je osamocený člověk, takže nemám strach a konečně mažu čas na mobilu. Po deseti minutách ve „frontě“ začínám trochu nervóznět. Chlapík přede mnou si vyřizuje nějaký nový výdobytek doby v podobě slevové karty nebo co a žena za pultem je z toho celá vedle a pořád někam telefonuje a pak čeká a čeká... Osměluji se a žádám jí o vydání jízdenky. Zdá se to jako neřešitelný problém, protože už má v compu toho joudu přede mnou. Domlouvá mi, ať to jdu zkusit k její kolegyni vedle, sedící pod cedulí „vnitrostátní jízdenky“. A tak jak trouba jdu. Na můj dotaz mi paní odpoví prstem směřujícím na nápis nad její hlavou. Chápu a klopím uši. Mezitím se za joudu řadí chlapík připomínající Pavla Dobeše. Taky by rád na Žilinu, ale přes svůj vzhled celebrity stejně nemá nárok. Mám nutkání ho požádat o podpis na tělo, protože tuším, že se stejně těch pár dní mýt nebudu, ale nakonec odolávám.

V 8:30 mám svou jízdenku na vlak, jede za hoďku a něco. Jdu se projít a zamyšlen po 10 ti minutách, netuším, kde jsem. Tohle se mi ve městě občas stává, takže jsem klidný a nepanikařím. Za chvíli jsem zas na nádru usedám na lavici. Po chvilce si vedle mě sedá postarší elegán v kožené bundě s naleštěnýma koněma a mlsně na mě hází očkem. Nevím, jestli ho zaujalo mé vyrýsované tělo nebo moje elasťáky, ale o žádný kšeft nemám zájem, tak volím volné korzování po areálu. Uvažuji o koupi pár piv do vlaku, ale říkám si, že nebudu jak česká rodinka, co vyráží do Jugošky s paštikama a vepřovým ve vlastní šťávě a rozhoduji se, že podpořím lokální podnik a budu si kupovat pivka od osoby tlačící vlakem vozík s občerstvením.

Tohle rozhodnutí považuji za vůbec nejhorší po dobu celé téhle taškařice na kopcích. Vlak jsem stihnul, volné sedadlo u okna našel, tak jedu. Rychlost jakou chlap s vozejkem míjel naše kupé se ale zdála až nemožná. Honit po vlaku chlapa s pivem se mi nechce, tak suším hubu. Cesta je dlouhá, ale dá se. Je na co koukat. Trošku mě rozhodilo jen to, když se na zastávkách začaly objevovat polské nápisy, ale mrknutí do trasy jízdy mě uklidnilo. Hold tentokrát přijedu ze severu.

Někdy odpoledne vystupuji na nádru v Žilině, nemám to město rád. Sice už zmizel obří billboard Thor Steinar, ale stejně se tu furt nějak necítím. Najednou mě napadá, že jsem se vlastně ještě nerozhodl, kam vůbec pojedu, tím pádem, ze které strany hor svou cestu začnu a takové všelijaké drobnosti... Volím variantu rychlejšího odjezdu z města. Víc lidí stojí u zastávky na Strečno, tak jdu taky. Když sedím v autobuse, vzpomenu si na ten krpál, který jsem pro začátek zvolil a trošku lituju, ale tak co. Ve Strečně to znám, jednou jsme se tam s partou opili a nocovali vedle přívozu, který převáží auta přes Váh. Jdu tedy na jistotu bez koukání do mapy, kterou jsem si stejně nevzal.

Přecházím lávku přes Váh, následuje vesnička Nezbuská Lúčka a první kopec je přede mnou. Na asfaltce potkávám partu malých českých indiánů i s náčelníkem, studující nějaké lejno u cesty.

Na prvním rozcestí je třeba zvolit jestli jít přímo nahoru kolem zříceniny Starého hradu (Starhrad) nebo pokračovat dál po asfaltce, pak se škrábat lesem a traverzovat houštím. Cíl je stejný, chata Pod Suchým (1.075 m n.m.). Obě cesty jsem už šel a vzhledem k údajnému přemnožení medvědů (Slováci tvrdí, že jich je teď na Malé Fatře kolem 150 a „správně“ by jich mělo být max. 30), kteří jsou ještě k tomu v říji (nebo lehce po) a do toho se vykrmují na zimu, volím první cestu. Je podle mě náročnější, ale zase asi frekventovanější a hlavně přehlednější, tudíž když je člověk trošku hlučnější, medvěda by na cestě potkat neměl.

Ke Starému hradu se jde ještě po lesní cestě, nad ní začíná slušná škrábačka po šutrech a skalkách - prostě rovně nahoru. K chatě je potřeba od Strečna překonat asi 600-700 metrů převýšení a tohle je ten úsek, kde se s tím hne. Po půlhodině poprvé vytahuji dalekohled a podrobně prozkoumávám svah za dolinou. Poprvé oddychuji a užívám si přírody a relativního ticha (ještě je trošku slyšet silnice vedoucí podél Váhu).

Na Fatře je podzim a je to prostě paráda. Moc se nezdržuji, nevím kolik je hodin a chci dojít za světla. Potkávám chlapíka a ženu jdoucí proti mně, jdou na lehko a s kopce, takže ač se potkáváme na stejném místě, naše obličeje mají úplně odlišné výrazy. Po další půlhodince jsem nahoře, napojuji se na širší lesní cestu po té je to cca 20 minut k chatě. Po cestě mě vyděsí hlasité šustění v křoví. Srdce mi znovu naskočilo až když se vynořily dvě honící se černé veverky. Asi taky říje. Poslední cca 200 metrový kopec a jsem na chatě Pod Suchým.

Poslední dobou mám tuhle chatu nejradši. Před vchodem je vydatný pramen - osvěžuji se a jdu dovnitř. Při vstupu do lokálu mě vítá vyšpulená zadnice slečny, která je na chatě na brigádě a zrovna stříhá muškáty za oknem. Svým srdečným pozdravem jsem docílil toho, že vyděšená slečna málem vyskočila ven. Na chatě kromě mě, slečny a jejího přítele nikdo není a tak tomu bude celou noc.

Domluvám si nocleh ve vlastním spacáku v hromadné místnosti za 8 euro, dávám pivo značky Holba a borovičku s horcom. Slečna se mě ptá, jestli mi nevadí, že mě tam nechá samotného, že jim přivezli plnou vejtřasku dříví, a že to musí s chlapem složit. Nabízím tedy své ruce a ona s díkem přijímá. Tím se seznamuji s jejím přítelem (jména jsem zapomněl), statným chasníkem mého věku a hlavní obsluhou chaty. Řeklo se do západu slunce, takže s posledním paprskem chasník odhazuje poleno a jde se na barák.

Jako výslužku dostávám čaj s rumem. Něco pojím z domácí kuchyně (vegetariáni nechť se připraví na parené buchty, vegani si nejspíš musí pomoci z vlastních zásob) a zapojuji se do čištění hub, co přitáhli o víkendu turisti. Vládne přátelská atmosféra. Po pár panácích horce si jde slečna lehnout a chasník staví na stůl nedopitou lahev borovičky, že ta je na něj. Nebráním se. Nabízí mi pokoj s peřinou za mou pomoc. Beru. Ptá se, v kolik budu vyrážet a varuje mě před medvědy. Říká, že stejně vstávají v 6, takže se ještě potkáme. Pak už moc nevím...

Úterý

Budím se na pokoji zcela oblečen a obut, s nohama na polštáři a přikryt povlečením. Tím tedy odpadá trapné ranní oblékání a obouvání. Jdu dolů na raňajky, ale páreček ještě vyspává. Že by ta borovička? Ranní hygiena, odmykám chatu a vyrážím konečně na hřebeny.

U pramene čepuji 1,5 l vody, lezu po krátké, ale strmé sjezdovce. Potom mě čeká asi půlhodinka po rovině, střídavě po louce a starým bukovým lesem. Vzhledem k tomu, že tu jdu dneska na 100% první a jsem v oblasti, kde medvědi jsou, pochoduji s písní na rtech a občas si za předvedený výkon i zatleskám - hlavně před křovím, za která nevidím. Přicházím do sedla pod Suchý, kde snídám horalku a rozhoduji se kudy jít. Buď lehčí cestou traverzem lesem kolem vrchu Suchý, nebo přes kopec a Bielé skály. V rámci zachování vlastního života volím kopec. Před pár měsíci jsem to šel s Verčou a Míšou bez batohu a musím říct, že je to celkem rozdíl. Takže občas po čtyřech, je to slušný krpál.

Po cca 40 ti minutách jsem konečně na hřebeni. Mám krásný pocit volnosti s výhledem na Malý Kriváň, Bielé skály a vůbec kus cesty, co mám ještě před sebou. Je mráz a slušný vítr, ale jsem fakt strašně rád, že tu jsem. Na vršku dávám zbytek Horalky a první doušek vody. Vytahuji dalekohled a dopřávám si siestu. Všude je pro mě, měšťáka, až znepokojující klid. Kromě větru a všudypřítomnému troubení jelenů, tu není slyšet nic.

Než jsem odjel, koukal jsem na dokument o jelení říji - každý jelen prý troubí trochu jinak, snad podle stáří. Moje představivost jede na tisíc procent. Na Suchém poslouchám nejméně 5 různých jelenů různě daleko a zřejmě různého stáří. Je to pecka. Dalekohledem koukám na stráně na východě, ale krom pár srn, nic. Vyrážím tedy po hřebeni směrem na Bielé skály.

Po chvíli přelézám malou skalku a když stojím na vršku, koukám pod sebe a stejně překvapen na mě kouká z cca 10ti metrů medvědí obličej. Stojím klidně a v hlavě mi šrotují příručky. Nekoukám do očí a zvedám ruce, až později si uvědomuji, že to s rukama nebylo proti medvědům, ale z filmu „Bohové musí být šílení“ - jako ochrana proti hyeně. No naštěstí to ursusa nijak nevyděsilo a tak furt jen stojíme na svých místech čely k sobě. Rozhoduji se, že musím něco udělat a tak klidným hlubokým hlasem prosím medvěda, ať jde do řiti. Na potřetí zatřese hlavou, otáčí se ke mně zády, odchází po cestičce a mizí za skálou. Chvilku stojím a přemýšlím, jestli se vrátím odkud jsem přišel, nebo budu medvěda následovat. Volím druhou variantu v domnění, že vyděšený protivník určitě prchl ze hřebene kosodřevinou do lesů.

Pokračuji tedy po původně plánované cestě. Na chvilku jsem se přistihl v neřízeném šíleném smíchu nad přešlou situací. Tento úsek je na překvapení ideální, samá zákruta, skála, kosodřevina. „Já s písničkou jdu jak ten ptáček“ zní z falešných rtů Malou Fatrou. Jaké je to překvapení, když se přede mnou po kilometru objeví medvědí řiť. Buď jdu celou dobu za jedním nebo mám to štěstí na dalšího medvěda. Tentokrát jsme tak 30 metrů od sebe. Rovnou na sebe upozorňuju a jasným „mazej“ odháním medvěda z cesty. Kupodivu opravdu mizí v kosodřevině a já můžu pokračovat dál. Musím říct, že další 2 kilometry by se ve mně krve nedořezal. Trochu se zasekávám na Bielých skalách, vytahuju dalekohled a kochám se - jsou tu nádherné výhledy na všechny strany, pak mažu dál.

Sestupuju do sedla Vráta a čeká mě výstup na Stratenec. Mráz ustává, vítr sílí a já 200 metrů pod sebou zahlédnu dalšího medvěda. Míří do kosodřeviny, kterou mám tak za půlhoďky procházet. Rozhoduji se na sebe upozornit. Stoupám na vyvýšenou skalku, mávám a volám na něj. Medvěd se postavil na zadní a snaží se mě zpozorovat. Je hodně tmavý s bílou náprsenkou. Mrzí mě, že nemám foťák. Z téhle dálky bych si už troufl. Po chvilce mě zahlédne a mizí v kosodřevině. Docílil jsem toho, že jsem ho zahnal přesně tam, kam jsem nechtěl.

No nic, při průchodu kosodřevinou jsem nasadil krom zpěvu i nonstop tleskání. V sedle pod Malým Kriváněm mě napětí konečně trochu opouští. Žádná kosodřevina už mě dneska nečeká. Co mě čeká, je výstup na vrchol Malého Kriváně. Když jsem tu byl naposled s kámošem, byli jsme kvůli silnému větru, který nás skoro porážel, nuceni sestoupit po modré značce asi 12km do Krásňan. Dnes je vítr silný, ale ne až tolik a navíc dneska už by mě do lesa nikdo nedostal. Trošku do toho dupu a za nějakých 40 minut jsem nahoře. Je krásně jasno a tak vidím konečně skoro celý dnešní hřeben, včetně nejvyššího vrcholu Malé Fatry, Velkého Kriváně. Kvůli tomuhle místu jsem původně táhnul dalekohled, v době, kdy jsou hory liduprázdné (dneska jsem ještě nikoho nepotkal), se tu prý dá dobře pozorovat fauna. I když už mám dneska medvědů plné trenky, na chvilku si sedám do borůvčí a pomalu projíždím dalekohledem svahy pod Pekelníkem, pod Malým i Velkým Kriváněm. Po medvědech ani památky, už mám asi vybráno. Upíjím něco vody a jdu po krásném, ostrém hřebeni směrem na východ. Občas mám trošku závrať při pohledu pod sebe, ale dá se. Už ani moc nefouká, takže slyším jen troubení jelenů a krákání krkavců.

Vždycky, když jdu s někým tuhle trasu, přidá se k nám v tomhle úseku jeden krkavec, krouží nad námi a kráká. Dneska se ke mně nad Malým Kriváněm připojili dva, celou tuhle část hřebene lítají nade mnou. Před Pekelníkem se jako vždy odpojí. Ale zatím mi dělají společnost.

Po půlhodině více méně rovinky, sestupuji o asi 100 metrů níže k vydatnému prameni přímo na cestě. S tím jsem počítal. Vody mám ještě dost, takže nedoplňuji a jen piji. V létě kdy je spotřeba vody o dost větší je dobré o něm vědět. Vystupuji mírným kopcem do sedla Bublen. Tady potkávám dnešní první lidi. Dva chlapci a jedna dívka oblečeni jak na Sibiř, též obličeje mají zcela zahaleny. Jdou na lehko, ale funí jak kdyby ten kopec vyběhli. Já jdu v elasťákách pod kolena a mikině s lebkou, trošku na mě koukají, jak kdybych byl z jiného světa. Zjišťuji, že máme společnou trasu, ale oni se k odchodu jaksi nemají, tak je alespoň straším medvědy a škrábu se na kopec Pekelník. Nahoře se opět trochu kochám, ale začíná mi být zima, tak do toho trošku šlapu a v hlavě se mi zobrazuje můj dnešní cíl: chata pod Chlebom. Je všední den, tak se nebojím, že by bylo plno. O víkendech tu bývá, díky blízké lanovce, i přes 100 lidí. Já jsem se zařekl, že už sem o víkendu nikdy nepáchnu.

Moje zkušenosti jsou takové, že kam jezdí lanovka, tam je i velká pravděpodobnost výskytu idiotů, které jinak na kopcích nemáte šanci potkat. A o to fakt nestojím. Dneska lanovka nejezdí, takže spokojenost.

Z Pekelníka je to jen kousek na odbočku k vrcholu Velkého Kriváně. Nahoře jsem byl několikrát, dokonce i na běžkách, takže dneska vynechávám. Je to z odbočky pár minut na vrchol a stejnou cestou zpět. Sestupuji širokým chodníkem do Snilovského sedla, kde končí lanovka. Odtud je to po cestě tak 20 minut do chaty. Blížím se k chatě a proti mě se řítí chlap na terénní motorce. Prý je to teď hodně provozovaná vopičárna. V národním parku plném zvěře a chráněných rostlin je to fakt sviňárna. Hluk, smrad a rozorané chodníky. Chlapík na chatě na Grúni mi říkal, že jezdí celé party motorek bez značek, fízlové je nemají šanci chytit. Naštěstí na hřebeny se snad nemají šanci dostat.

Do chaty Pod Chlebom (1423 m n. m. - nejvýše položená chata na Malé Fatře) přicházím asi kolem 15 hodiny. Kromě příjemné slečny za barem a jejího přítele, kuchaře, jsem tu sám. Dávám čaj, horec a něco k jídlu a jdu se kochat ven. Zbytek dne střídavě obcházím okolí, čtu si a popíjím. K večeru dochází chlapík s tváří dítěte a neuvěřitelnými 60ti lety, 165 cm a 55 kily. Přezdívám mu Žokej. Hned se dáváme do řeči, má v plánu před západem slunce vylézt na Chleb, odfotit západ a potmě zpět na chatu. Má hrozný strach z medvědů (moje dnešní zážitky ho taky moc neuklidnily) a snaží se mně přemluvit, ať jdu také. Mně už se ale dneska nechce, už jsem prostě v klidu.

K večeru, když se jeho udýchaná dětská tvářička objevila ve dveřích, víme, že to Žokej zvládnul. Zbytek večera kecáme a pijeme Urpiner. Mám zaplaceno spaní v hromadné, vytápěné noclehárně na povalech za 10 eur, když se tam ale chystají 3 mladé polky, radši si solidárně ještě 2 eura připlácím za pokoj, aby se holky vyspaly. Moje chrápání už pár bezesných nocí způsobilo. Ještě si chvíli čtu a zaléhám.

Středa

Ráno vstávám brzo. Dávám čaj, oblékám poprvé zimní bundu, loučím se a mažu. Já se vůbec nerad po ránu před túrou dlouho někde zdržuju. Venku jsou 4 pod nulou a dost větrno. Trošku se ve mně rozležely zážitky ze včerejška a tak rozšiřuji svůj repertoár o další lidovky.

S vědomím, že tuhle trasu jdu dnes opět jako první, zdolávám první úsek kosodřevinou s velkým napětím. Kosodřevina končí po 15 ti minutách a čeká mě výstup do sedla pod Hromovým. Tahle trasa bývá dost bahnitá, ale mám štěstí, že mrzne a cca 30ti minutový kopec si užívám. Na hřebeni jsem sám - opravdu skvělý pocit. Fouká hodně vítr, tak mažu dál. Je to příjemný hřeben, akorát ten vítr mě občas hází do strany a s mou závratí se mi občas zamotá hlava. Sestupuji na Poludňový Grúň, na chvilku si sedám a rozhoduji se kam dál. Mám jedinou podmínku, chci spát v kopcích.

Zdá se, že jediná možnost je chata Na Grúni, která je strmým kopcem, rovně dolů, asi 500 výškových metrů. Při ideálním počasí jsem měl v plánu dát dneska Velký Rozsutec, na který mám parádní výhled. To by ale znamenalo vylézt na kopec Stoh (traverz pod Stohem jsem kvůli medvědům v tomhle období rovnou zavrhl), což je úmorný dlouhý výstup a pak to samé dolů a pak do stejné výšky, ale po skále a šutrech na Rozsutec a dolů, kaňonem do Štefanovej (625m.n.m.) a pak krpál na chatu na Grúni. Převýšení značné. V létě by se to dalo, je delší den. Možná i dneska, ale když si představím vítr na skalnatém Rozsudci, klopím uši a vydávám se strmě dolů k chatě.

Je to nepříjemný asi hodinový sestup, kdy bolí stehna a hlavně kolena. V půlce potkávám partičku ufuněných Maďarů, stoupajících vzhůru. Zdravím a zbytek trasy zdolávám během. 20 metrů běžím dolů a pak se rychle otočím do protisměru a dávám pár vteřin nohám na vzpamatování. Zatím jsem lepší a rychlejší způsob neobjevil. Poslední část je po sjezdovce dolů. 30 minut a jsem na chatě Na Grúni.

Tahle chata je moje nejmíň oblíbená na celé Fatře, ale pořád se to dá. Chata sama o sobě leží na krásném místě. Na východě je jako na dlani dominantní Velký Rozsutec a od něj přes jih na západ skoro celý fatranský hřeben. Co mi na téhle chatě trochu vadí je její obsluha. Možná jsem rozmazlenej z předchozích dvou, ale tady je to jen zaplať, přechrápej a vypadni. K jídlu mimo sezónu smažený sýr a smažený řízek s hnusnejma přemrzlejma bramborama, a klobása. Čočková polévka je dobrá. Samozřejmě jsem rád, že tu něco mají, ale doporučuji použít vlastní zásoby. Na chatu ke svému překvapení přicházím hodně brzy - už kolem poledne. Dávám čočkovku a na střídačku si čtu a chodím pozorovat dalekohledem kopce a zvěř. Trošku zevluju.

Jsem domluven s kámošem, že se zítra před polednem sejdeme dole ve Štefanové a dáme Rozsutce a část hřebene. Jede z Tater, kde se asi týden procházel. Přichází mi sms, že dorazí nejdřív v 15 a že má těžký batoh, takže ať z Rozsutcema nepočítám. No trošku mě to nasralo, protože by to znamenalo, že slezu dolu a půjdeme hned zase někam na chatu. To se mi nechce a za tohohle počasí se na Rozsutce sám necítím. Rozhoduji se, že to balím a ráno se vydám do Čech a dám si ještě pár dní na chatě. Jsem bez kreditu a telefonu po pádu ze skály nefunguje mikrofon. Zkouším mu volat od chatárky, ale nebere to. Nechávám jí tedy pro něj vzkaz, až se ozve zpět. Vzpomínám u toho na dobu, kdy si lidi řekli, že se za týden sejdou tam a tam, v tu a tu hodinu a všichni tam byli. Nepotřebovali si znova volat a tisíckrát potvrzovat zprávy, prostě přišli. Teď je to jinak a dost mě to sere. No v horách na tohle nechci moc myslet a opět dost lituju, že jsem telefon nenechal doma. Zbytečný stres.

Čekám na západ slunce, který je na tomhle místě opravdu kouzelný. A je tu. Viděl jsem ho mockrát, ale nikdy mě neomrzí. Rozsutec na pár minut změní barvu z šedé na rudou. Je to fakt masakr, kdo neviděl, neuvěří. Popiju pár boroviček a pár čajů a jdu spát. V pokoji jsem sám. Postel stojí 12 euro na noc s raňajkama.

Čtvrtek

Ráno se budím s východem slunce, balím a jdu do lokálu. Platím rozespalé obsluze a s díky odmítám snídani. Jsem upozorněn, že jdu dneska trasu první a ač tu medvědi nebývají, člověk nikdy neví, kam přes noc v liduprázdných horách zabloudí. Nezapomenou přidat, že jsou přemnožení a že by je měli střílet. No, loučím se a vyrážím. Čeká mě asi půlhoďky lesem do sedla Vrátná, kde má konečnou bus a je tam startovní stanice lanovky pod Velký Kriváň.

Při vstupu na lesní cestu začínám svou oblíbenou lidovku a jeden verš mi vydrží až dolů. Cestou trochu děsím chlapíka mířícího vzhůru. V sedle nikdo není, bus jede asi za 2 hodiny, lanovka nepremává a hospoda je zatvorená. Pokud vyrážíš na Fatru autem, tak tohle je jedno z míst, kde ho můžeš nechat. 2 hodiny v mrazu se mi čekat nechce a stejně jsem se chtěl ještě projít, takže mě čeká 6 kiláků po silnici do známé vesnice Terchová.

Cesta docela jde, akorát v místě mezi skálami (Tiesňavy) je to trošku o hubu. Je tam úzká silnice, z jedné strany skála a z druhé svodidla. Když jedou auta proti sobě a mám se tam vejít ještě já, nemám z toho úplně dobrý pocit. Vesnice Terchová je známá jako rodiště anarchisty Jánošíka nebo tak něco. Každopádně tam má obrovskou sochu. Nehodlám se moc zdržovat, stejně tu chcíp pes a jdu na zastávku busu. Jede to asi za hodinu. To je celkem na hovno, jsem zpocený a je zima. Odkládám bágl a pendluju. Spolučekající mě upozorňuje, že tající led ze střechy čekárny mi chčije přímo na batoh. Takže na poslední chvíli celkem povedený kousek. Krom intenzivních zážitků z hřebenů si domu povezu ještě 3 litry vody z Terchové.

Asi 15 minut před příjezdem busu, staví chlapík s dodávkou a láká mě dovnitř, jestli chci do Žiliny. Prý, že je levnější. Beru. Nabíráme další lidi a za Varínem už je nás tam asi 11. Dobrý přivýdělek, žádné daně, prostě dobrý nápad, jak odebírat zákazníky státnímu podniku a zarobiť si. Tomu fandím.

Za půlhoďky jsme v Žilině na nádru. Zase jsem trochu zmatenej. Vlak mi jede za 1,5 hodiny. Procházím se po Žilině a sháním telefonní budku. Všichni mi sdělují, že je tam jen jedna za nádražím. Kolem budky kouří místní omladina. Se sluchátkem v ruce se ocitám mezi asi 10 ti děsivě vyhlížejícími hochy, kolem 17ti let. Čumí na mě jak na vetřelce. Odlehčuji situaci a promlouvám k nim „Co se tam hází, pánové?“. Sborové „nefunguje, more“ zní spíš jako „vypadni“. Tak teda jo, zkouším poštu. Paní za přepážkou se směje a říká, že od doby mobilů se už z pošty nevolá. Tak to vzdávám, snad vše zařídí paní na Grúni dřív, než kamarád dorazí do Terchové.

Náhle na mě mává malá usměvavá postavička a vedle ní ještě jedna. Žokej a jeho žena. Řítí se ke mně drobnými krůčky a srdečně mi podává ruku a plácá mě po zádech. Žokej nadšeně říká manželce „to je on, jak jsem ti vyprávěl“. No kouká trochu nevěřícně, asi si mě představovala trošku jinak. Chvilku kecáme, ale kamsi spěchají, tak se loučíme. Někdy zase na kopci pane Žokej. Tohle setkání mi neuvěřitelně zvedlo náladu, doufám, že jsme se neviděli naposled. Jdu do nádražky, něco jím, pivko, z kouta pozoruju lidi. Přichází mi sms. „Vole, taky si mi mohl říct dřív, že na to sereš“. Ok je jasný, že na místo ještě nedorazil a že dá kus Velké Fatry, kterou měl stejně v plánu. S klidným svědomím nasedám na vlak a vezu se do Pardubic. K večeru už sedím na chatě u krbu a vstřebávám krátký, ale intenzivní výlet.

Fotky jsou moje, ale z předešlých návštěv. Tentokrát jsem foťák neměl.

Všechny fotky:

• < Předchozí
• Další >