Mořské Alpy 2019, aneb možná poslední dobrodružství OČULovo

ČLÁNEK: Mořské alpy 2019, aneb možná poslední dobrodružství OČULovo

Změna je život a tak jsem se tentokrát vydal do "divočiny" v srpnu. Navíc jižním směrem. Vzhledem k tomu, že letošní rok je s největší pravděpodobností nejstudenějším rokem na následujících alespoň 100 let, nechtěl jsem propásnout tuto šanci. Zkrátka podívám se v srpnu do Itálie a Francie ještě před vyhynutím lidstva. Hurá.


Stručná data:

kdy: 7. srpna - 21. srpna 2019
kde: Francie, Itálie
Délka pochodu: cca 200 km
Fotogalerie: Mořské a Ligurské Alpy

O autorovi:

"Jsem tvůrce tohoto webu, vandrák, skalkař, pankáč, frontman kapely TZ!, příležitostný fotograf, ajťák, učitel, příznivec severské přírody a milovník ptactva."

-- Přemek


NA JIH

Aby to nebylo tak horké, z velehor mě téměř nejbližších, zvolil jsem Alpy.

Jak známo, každých 100 výškových metrů klesá teplota o 0,6 stupně. Složitým výpočtem jsem tedy zjistil, že stačí, když se budu pohybovat v nadmořské výšce kolem 2 000 metrů a z 35°C na úrovni moře bude rázem příjemných 23°C. Nutno podotknout, že ve stínu. Průšvih trochu je, že nad 1 800 m nerostou stromy a tudíž tam toho stínu moc není :(

Bylo nutno přibalit jednu z nejdůležitějších součástí výbavy sloužící proti všemožným vlivům počasí. My všichni následovatelé cestovatelského gurua M. Pavlíčka tuto pomůcku známe. Jestli však Ty, čtenáři těchto řádek nevíš o čem je řeč, seber nohy na ramena, rozum do hrsti, holuba ze střechy a utíkej do nejbližšího knihkupectví pro publikaci malého formátu, však obřího významu: "M. Pavlíček - Trosečníkem v drsné přírodě". V této bibli se dozvíš vše, co je třeba. U čtení dýchej zhluboka a nahlas!

MOŘSKÉ ALPY

Tuhle část Alp mnoho lidí nezná a tak i proto jsou dobrou volbou. Jedná se o jihozápadní část Alp podél francouzsko-italské hranice. Nejvyšší vrcholky zde dosahují jen něco přes 3 000 m, ale mě to stačí. Nehodlám provozovat běžnou alpskou turistiku, jež je definována pochodem na lehko a spaním v horských chatách, či útulcích. Místo toho půjdu natěžko.cz a budu si vařit a spát kde se mi zlíbí! Tím se dostávám k největší výhodě Mořských Alp: je zde dovoleno bivakovat víceméně kdekoliv a žádný horský rakouský myslivec mě za to nemůže jebat.

Protože budu ale zdolávat vysoká převýšení, zapracoval jsem na gramech (jak je to poslední dobou mezi turisty v módě). I s jídlem, jež mám v plánu doplňovat cestou, fotoaparátem a lahví whisky, jsem se vešel do dvaceti kilogramů, což je asi tak o třetinu méně, než jsem zvyklý.

Letecky (ano, skutečně je tomu tak, platím ale tučné klimatické odpustky na myclimate.org) jsem byl dopraven na Azurové pobřeží, do letoviska Nice. Poprvé po dvaceti letech jsem u jiného moře než severního. Mám za úkol se v něm vykoupat a vžít se tak do situace plážového povaleče. Tak jsem učinil, ale vůbec mě to nenadchlo. Na dalších dvacet let mám snad splněno (jako důkaz jsem si alespoň udělal plážové selfie).

Z Nice mi v podvečer frčí bus do výchozího bodu výpravy: vesničky Saint-Sauveur-Syr-tinée (mučení francouzským jazykem právě začíná). Cesta autobusem je celkem dobrodružná, hrozí pád střemhlav do propasti, či srážka s protijedoucím autem v tunelu. Řidič co chvíli troubí při vjezdu do zatáčky. To je milé!

Tinée a jak jsem později zjistil, vlastně všechny zdejší horské vesničky jsou velice historické a podobně líbezné. A také je to tu vše hodně "křesťanské" - samá madonna, samý kostelík, samý křížek... jen se umět pomodlit safra!

VODOJEM PLNÝ SMŮLY

Z Tinée jsem za dvě hodiny vystoupal pár set metrů do vísky Rimplas a na jejím okraji se chystal přespat na vodojemu - jedině na něm byla rovina bez bodláčí. Večer na vodojemu byl tak idylický (jin), že se muselo něco posrat (jang). A taky že jo: jakmile jsem postavil stan a začal připravovat večeři, ukázalo se, že plynová kartuš jež jsem ve spěchu zakoupil v Nice, NENÍ KOMPATIBILNÍ S MÝM PRIMUSÍM VAŘIČEM.

Mělo mi to dojít při nákupu, leč vždy jsem vozil záložní univerzální vařič a tak jsem takové nízké věci, jako je závit kartuše nikdy neřešil. Až nyní, když šetřím hmotnost, se to vymstilo. Bez kartuše jsem v pytli a "vařím" si expediční žrádlo v sáčku na studeno:)

Druhý den jsem obhlédnul válečnou pevnost Madeleine - první to obranné stavení na Maginotově linii. Tou dobou již slunce žhnulo ohněm pekelným a tak jsem vytasil pavlíčkův triumf a jal se pochodovat dál. Bylo třeba sehnat kartuši. Kvačím do nedaleké dědiny jménem Valdeblore a nacházím sámošku. Sámošku bez kartuší samozřejmě.

Příjemná výčepačka mi anglicky (!) sdělila, že kartuš seženu ve 20 km vzdáleném St. Martin-Vesubius. to je místní královna vesnic. Měním tedy trasu a nuceně stopuji do zmíněné prdele. Nutno podotknout, že jsem cca 1 300 m nad mořem, slunce pálí a je tudíž na zdechnutí.

STOP

Zdejší domorodci jsou naštěstí vlídní a po pěti minutách stopování mě bere sympatický chlapík. Je mu jedno, že francouzsky umím jen dvě slova: "St. Martin" - celou dobu se směje a cosi mluví horskou francouzštinou. Je s ním prča i když mne vysazuje ve vesnici 1 km před cílem. Tento kilometr je bohužel vertikální. Z jeho smíchu jsem pochopil, že lesní cestou je to asi hodina krkolomného sestupu.

Nevadí, sejdu si to s báglem dolů, koupím kartuš a zase hurá zpět na kopec. O tom přece chození po horách Je! :)

Tak činím, ale abych se dostal na původní zamýšlenou trasu, je nutno stoupat dál a výš. Kempím asi v 1 800 metrech, nad turistickým střediskem Colmiane, už za tmy a na supr místě BEZ VODY. Takže zase tak super ten plac není. Tím se dostávám k závažnému fenoménu:

KRÁDEŽE VODY

Troufnu si říct, že Alpy znám, tedy znal jsem. V létě všude teče voda, takže není třeba se strachovat a tahat litry s sebou. No, tekla.

Zde, nad zvráceností jménem lyžařské centrum, potoky vyschly. Místo nich člověk občas potká strašidelný bublající komín, jenž trčí z betonové kostky ve svahu vedle vyschlého koryta potočního. Z komína si člověk nenabere… Mám sice asi litr vody, ale na zítřejší pochod (ve vedru, přes kopec 2 600 m) to zdaleka nestačí.

Ráno tedy na lehko spěchám o pár set výškových metrů níže, kde si dávám polévku (13 EUR) a pivo (7 EUR), koupu se v umělé nádrži (!) a čepuji tři litry z poto... eee, z vodojemu. Litry potáhnu na kopec - alespoň se konečně dostanu na 20 kg zátěže.

Startuju až ve čtyři odpoledne, kdy už slunce tolik nevraždí a stoupám. Cestou potkávám polodivoké chevaly. Hranice nekonečného vedra je cca 2 200 m n. m., nad ní už fouká tak, že by to z úžehu vyléčilo i Kennedyho.

Kempím opět těsně před setměním u skoro-vyschlého jezera mezi dvěma vrcholy přesahujícími 2 500 metrů. Mobilní signál skončil společně s turisty a tak je to hezké.

LOUPEŽ ZA ČERNÉ NOCI

Následující den jdu opět mnoho set metrů dolů a o něco víc nahoru, abych stanul v Itálii u horského jezera těsně pod Cima de Fremamorta. Jako na talíři odsud vidím kam zítra půjdu - stačí strmě klesnout 800 metrů a to samé vystoupat k chatě Refugio Remondino (2 430 m). To všecko asi na třech horizontálních kilometrech.

Jakmile jsem překročil francouzsko-italskou hranici a utábořil se, chtěl jsem zažít hluboký spánek jako vždy. Po páté hodině ranní mne však vzbudil neobvyklý zvuk poblíž hlavy. Ihned jsem se probral a zbystřel. Podobně jako starý cowboy spící na nepřátelském území s koltem pod hlavou.

Zprvu jsem byl přesvědčen, že hluk tropí horské kozy, jichž je tu hojně a jež jsou dostatečně synantropní a tudíž všehoschopné. Domněnka se však nepotvrdila. Na můj ešus s čajem útočil mnohem zákeřnější predátor...

Jsa v divočině jako doma, vždy jsem si myslel, že tím největším vychytralcem a predátorem v nejbližších 50 kilometrech jsem já, případně nějaký jiný OČUL. Omyl.

Tu noc jsem potkal lišku. Bez okolků mi hrabala packou do předsíňky a zvrhla zmíněný ešus. Když jsem vylezl polonahý ze stanu a zvýšeným hlasem na ni mluvil, že tohle je zločin a že to se nedělá, jen se pousmála a oběhla stan tak, abych na ni nemohl. Troufalost!

Měla nádherný černý ocas s bílým koncem a věděla přesně, co dělá. Četl jsem jí to z očí.

Kdo lišku nezažil, neuvěří. Zbytek noci jsme si hráli na lišku a člověka, tudíž jsem toho už moc nenaspal, nicméně stan i vandrácké příslušenství jsem ubránil. Tolik k liškám.

REMONDINO

Ráno vyspávám a před polednem vyrážím směr hospoda, která se skví naproti přes údolí. Vše se daří i když se dosti zadýchávám (trvá to už rok, doktoři nevědí, tak jsem si zvyknul). Po pár hodinách už popíjím svou Akashi White Oak na terase Refugio Remondino (2 430 m), kde mají třetinku piva jen za 3,50 EUR a jež je východiskem pro náročné výstupy na okolní čimy včetně těch lezeckých.

Mě čeká sice doufám nelezecká štreka, zato ale po takových "cestách", které v mapě nejsou značeny. Turisté z lyžařských a jiných středisek na nich totiž zmírají po desítkách.

Popíjení Akashi na terase mi šlo. Dokonce jsem zapředl hovor s rodinou původně ze Skotska, leč přesídlenou z ekonomických důvodů do Nice. Rozebírali jsme samá závažná témata, alkohol k nim byl výhodou.

Na Rimondino jsem si objednal večeři, snídani, k tomu pár piv a panáka s příjemným francouzským párem z Paříže, ale spal jsem ve svém. Stan jsem si postavil na dohled a vše bylo skvělé včetně chatového personálu a hostů. I bylo mi dobře.

Ráno, po skromné snídani jsem se vyptával, zda mi prodají nějaké jídlo k uvaření, ale divně se jen šklebili a nakonec jsem vyfasoval "big cheese sandwich" - 2 kusy, jeden kus za věru přemrštěných 10 EUR! (trochu zlodějna - viz foto:-O)

TĚŽKÝ POCHOD

Dnes mě čekal těžký pochod. Vystoupal jsem do 2 800 m k jezeru Lac della Nasta (dle místních druhé nejvýše položené jezero v Alpách) a pak pokračoval po vrstevnici opuštěnou stezkou mezi kameny. Klopýtaje obklopen žulovými velikány, užíval jsem si tuto nádhernou pasáž s mnoha výhledy a žádnými lidmi.

Cílem bylo sedlo Colle Mencantour ve výšce 2 611 m. Tam jsem došel, dal si jeden z předražených sendvičů a pak to začalo. Můj záměr byl dostat se do dalšího - asi 1 km vzdáleného sedla mezi vrcholy Titta della Rovina (!) 2 981 m a Cime de Baissette 2 822 m. Sedlo bylo na dohled, leč nevedla tam žádná stezka. Nuže azimutem jsem to napálil strmě vzhůru, krkolomně vpřed, klopyty klop přes mrtě šutrů. Nutno podotknout, že toto sedlo ani není na mapě (viz kapitola "Italské mapy").

Postupoval jsem pomalu ale jistě, když tu začalo krápat. "Žádný problém" řekl jsem si, když v tom se poprvé zahřmělo...

Ouuups! Výčepačka na Remondě sice nejistým, ale hlasem, mi sdělila že odpoledne
"má jen trochu pršet"
a já na to "má být bouřka?"
a ona "ne, jen pršet"
a já "no storm?"
a ona "ne, jen pršet, můžeš se podívat sám…“
a já "ok, déšť nevadí."

Vadil...

VELKÁ ZKOUŠKA

Jak dozajista každý vysokohoral ví, déšť je nepříjemný, skála klouže, studí to, ale v zásadě o nic nejde. To bouřka je jiná: nárazy větru člověka strhávají do srázu, blesky uvolňují kámen, který nám padá na hlavu a též psychologický efekt hromů a blesků dělá s člověkem ve velehorách divy.

Neviděl jsem blesky, pouze hřmělo a evidentně až 5-10 km ode mě. Černá obloha za průsmykem, kterým jsem před čtyřiceti minutami prošel, tomu nasvědčovala.

Chvíli jsem, znejistěn nastalou situací hledal úkryt. Našel jsem kámen který tvořil velmi solidní "střechu" a pod který se dalo vlézt. Jediný problém spočíval v tom, že dotyčný obří šutr byl jedním koncem jen asi na třiceti centimetrové základně. Jeden otřes a jde dolů. Devět z deseti statiků by to potvrdilo. Na druhou stranu, ten šutr je tu možná tisíce let a ještě se nehnul… ale vysvětlujte to mozku v bouři.

Hodil jsem pod něj bágl a sám se zasunul tak, že má poloha umožňovala alespoň zdánlivě rychlý únik (viz video níže).

Asi deset minut jsem čekal. Pršet přestalo, bouřilo dál, ale pár kilometrů daleko. Rozhodl jsem se tedy pro další postup do kopce.

Vše šlo skvěle až do zmíněného sedla - dokonce jsem objevil kamenné mužíky značící cestu! V sedle to bylo stejně nádherné, jako opuštěné, myslím, že tudy projde jen pár lidí ročně. Skoro jsem se radoval, že mne bouřka již nedostihne, že se zasekla o horský hřeben, ale nebylo tomu tak. Černá mračna jako by mne pronásledovala. Dokonce jsem pro tuto (a jiné) příležitosti vymyslel přísloví:

"Když si myslíš, že už jsi vyhrál, tak jsi právě prohrál":)

Kvačím po mužících dál ze sedla velmi komplikovaným terénem směrem k jezerům Bessons (2 545 m). V tom, z ničeho nic, se stala věc, kterou jsem doposud zažil asi jen jednou či dvakrát v životě.

V mžiku se setmělo a nastal naprostý klid a bezvětří. Ještě nyní po pár měsících, když si na to vzpomenu, mám husí kůži! Byl jsem sám v neznámém terénu, mimo cesty, cca ve 2 600 m a bez mobilního signálu.

Jakmile se tak náhle setmělo a zavládl absolutní klid, jakýsi pravěký instinkt mi s brutální naléhavostí velel najít si úkryt. A to rychle, v řádu sekund. Na stavbu stanu jsem ani nepomyslel.

Asi třicet metrů na obzoru se čněl velký zkřivený, ale mírně převislý boulder. Doběhl jsem pod něj, zaparkoval batoh, karimatku si dal pod sebe (paradoxně v tu chvíli ne kvůli zimě, ale kvůli izolaci od případných elektrických výbojů z blesků - na nic jiného v tu chvíli hlava nemyslela:) a vyndal DEŠTNÍK (celý plastový btw).

Asi dvě minuty poté se rozpoutalo peklo: prudký déšť, vítr (odhaduji 100km/h), blesky a hromy cca na 4 sekundy vzdálené (naštěstí).

Kliku jsem měl v tom, že jsem byl na závětrné straně šutru a zároveň měl deštník - tudíž jsem promokl jen částečně. Bouřka trvala hodinu, ale ta hodina byla hodně zajímavá.

Asi po půl hodině pod šutrem jsem vypadl z transu. Pochopil jsem, že musím něco dělat (Pavlíčkovo 1. pravidlo přežití: stále si hledej práci!). Došlo mi, že začínám prochládat a že ruce kvůli studenému dešti a větru přestávaly fungovat (něco podobného jsem zažil v r. 2016 na Islandu).

Zaklínil jsem deštník mezi šutry tak, abych ho chvíli nemusel držet a vyndal z batohu goretexovou bundu. Jak jsem byl mimo, vůbec mi nedošlo, že bych si jí měl obléct! Pár dalších opatření (střídání rukou v kapsách, cvičení prsty a končetinami jež znám ze zimního severu) mi pomohlo se zahřát.

Tou dobou už déšť i vítr naštěstí slábli. Rozhodl jsem se postavit stan a tím - podle Murphyho zákona - zahnat zbytky bouřky zpět do oblak. Zákon zafungoval a bylo jasné, že tuto bouřku jsem přežil:)

JEZERA DVOJČATA

Svízelná situace skončila, avšak trápení mělo pokračovat.

Jak jsem již zmínil, byl jsem mimo cesty, nicméně ze sedla byl směr pochodu značen kamennými mužíky, kterých když se budu držet, dospěji ke dvěma jezerům (Lakes Bessons). A od nich již vede pěšina jak se patří široká.

Zádrhel byl v tom, že mužiků bylo po málu a terén dosti strmý. Musel jsem přetraverzovat vícero hlubších, notně příkrých struh, kamenitých a kluzkých.

Traverz tím marastem mi zabral skoro hodinu. Pak jsem konečně spatřil dvě nádherná, opuštěná jezera pod jižní stěnou Cima della Rovina (2 981m).

Krom mrtvé ryby plovoucí u břehu břichem vzhůru tato jezera neměla chybu. Romantika sama, nebudu zabíhat do detailů, jeďte tam - to místo stojí za to a moc lidí o tom neví!

Následující asi hodinu sestupuju brutálně strmou zkratkou (přirovnal bych ji k Pallaviciniho kuloáru:) k chatě Refugio de Cougorde. Tam je to ošklivé, dávám si jen pivo a polévku a jdu kempovat za roh. Dnešek byl vostrej!

PŘESHRANIČNÍ KŘÍŽENÍ

Již několikrát jsem překročil francouzsko-italskou hranici a zarazila mne jedna věc: na francouzské straně potkávám jen Francouze a na té Italské jen Italy! Jako by se příslušníci těchto národů báli překročit tu debilní neviditelnou čáru! Přeshraniční křížení tu, zdá se neexistuje a oběma státům vládne národní inbreeding. Tak by se to Mussolinimu líbilo!:)

Další den je nudný - pěšky valím mnoho kilometrů s kopce do St. Martin-Vesubius pro eura a pro zásoby - v kopcích je totiž nelze splašit. Tam se ubytovávám v nádherném oldschool campu "St. Joseph". Jsou tam na mne hodní a na recepci nepoužívají počítač, lovely! Jelikož je sprcha stále obsazená, jdu nejdřív do hospody "U piráta" jak mi bylo doporučeno. Na boso samozřejmě. Před jedenáctou už mám vypito a výčepák se se mnou chce seznamovat, vládne ale pouze italštinou. Smůla, jdu se alkosprchovat a spát. Příjemný večer v příjemně vesničce!

ITALSKÉ MAPY

V textu výše jsem se nelichotivě zmínil o italských mapách, nyní to uvedu v kontext.

Nuže, když jsem narychlo plánoval tento výlet, zaběhl jsem do pražského Kiwi a zakoupil jediné dvě kloudné mapy pro oblasti Mořských a Ligurských Alp, jež byly skladem. Jsou to turistické padesátky a z edice "Institutio geografico centrale" a kdo jste zvyklý na české padesátky, raději je nekupujte. Když to jen trošku přeženu, ty mapy, krom toho, že geograficky nesedí, vypadají jako by je kreslil nezletilý dement v manické fázi pomocí paintbrushe ve Windows 95.

Rozlišení to má asi 10 dpi, vrstevnice po padesáti (slovy padesáti) metrech a jediné čím mohou člověku imponovat je jistý impresionistický charakter, ze kterého by si ale Van Gogh nejspíš uřízl i druhé ucho a nos k tomu. Raději si vytiskněte mapy.cz.

Ve Svatém Martinovi jsem si dobil powerbanku, nakoupil pečivo a salám a hlavně dva kusy (omylem) nejlepšího sendviče s masem všech dob! Obří houska s tuňákem, vejcem, salátem, rajčetem a balzamicem byla jak z ráje. Jedna stála pět eur a obě mi vystačily na dva dny!

K tomu mě ještě mlčenlivý pár vyvezl autem až k refugio Madonne de Fenestre, což mi ušetřilo asi tři hodiny chůze po asfaltu. Ano, stopoval jsem.

Madonna Fenesterská je, jak jsem pochopil, dosti svaté místo s kostelem. Lidé se tam modlí, kontemplují a tak jsem raději utekl do hor za kostelem. Jako už tolikrát…

Poblíž je význačný kopec Monte Gelas (3 143 m) na který chodí dosti lidí - utíkám též od nich tedy a kvačím přes sedlo "Pas du mont Colomb" (2 548 m). To je velice úzké a z obou stran přestrmé (znáte sedlo Prielom v Tatrách? Tak skoro tak:)

I když do kopce dýchavičně funím, asi jako rakovinový kuřák s půlkou plíce, všechny čtyři turisty na stezce jsem předběhl a teď utíkám s kopce, aby na mě s vrchu neházeli náhodné šutry. Daří se - jsem na chatě Refugio de Nice (2 232 m) - ta je plná turistů, tak si stelu v údolí o kilometr dál (jo, pivo jsem si v chatě dal, dvě).

FOUS

Dnes mne čekal další pochod nahoru-dolů: asi 900 výškových metrů přes málo využívané sedlo s líbezným názvem "Pass de la Fous". Bylo vedro, leč pochod ubíhal rychle.

Do sedla kvačím stále po šutrech, nikdo nikde. Z fousatého sedla si dělám odbočku na vysoký, leč snadno dostupný vrchol "Cima Viglino" (2.915 m) - ten je na dohled od Mt. Clapier (3.045 m), který je však pěšky dostupný pouze z opačné strany.

Následuje krušný sestup na chatu Valmasque (2.233m), kde si dávám pivo a vlastní whisky. Trošku nalit sestupuji dál do údolí (1.850 m) jen abych si mohl dát koupačku v potoce a při tom sledovat pasáka krav, jak bravurně naviguje své tři psy neurčitých plemen, kteří obíhají do potoka zatoulané krávy a ženou je správným směrem. Byl to opravdu zážitek!

Jsa čistý a prost potu, převlékám se do "vypraných" věcí, abych mohl zdolat dalších 400 výškových metrů do hraničního sedla plného krav a válečných bunkrů z druhé světové. V sedle Pass del Sabbione se mi otevírá úchvatný pohled na údolí plné načechraných mraků. Jen do nich skočit! Stelu si v trávě kousek od srázu a jdu spát. Dneska to byla fuška.

HORSKÉ KOZY

Asi nad 2 100 metrů se tu na šutrech pasou tzv. horské kozy. Neznám jejich přesné rodové a druhové jméno, ale když jsem je poprvé spatřil, vzpomněl jsem si na Karolínu z boudy Klínovky v Krkonoších. Ta má také dvě, horské:)

Každopádně tito strunatci mají dva rohy a jsou dosti krotcí. Respektive člověk je jim celkem u ocasu. Některé z koz jsou divoké (většina), ale u chaty Remondino se pásl párek, který měl v uších značky a "patřil místním".

Těchto koz jsem potkal mnoho a vždy to bylo příjemné shledání. Občas jsme si spolu vyfotili selfie!

CITRÓNEK

Jsem na vandru devátý den, je třeba doplnit zásoby, takže sejít do civilizace. Vytipoval jsem si vesnici Limonetto - jednak je "po cestě" (asi 500 výškových metrů dolů) a druhak se zdá býti dost velká na to, aby v ní byla sámoška. Na italské mapě kreslené polodementem vypadala štreka pohodově. Skoro stále s kopce, jen přes dvě sedla, leč zdání klame…

V reálu to bylo celkem peklo a zase dobrých 800 m nahoru a 1200 m dolů. Po cestě jsem minul francouzskou pevnost Fort de Giaure (viz foto). A pak již skutečně klesal do Itálie zarostlé borůvčím (mňam!).

V Limonettu vypiv jedno pivo v místním baru čtvrté cenové skupiny, nakoupil jsem zásoby na další cestu včetně dvou broskví a potkal bezradného Novozélanďana. Na mou otázku "are you from Scotland?" zprvu neodpověděl a za marného hledání bankomatu jen stále opakoval "nothing is easy":) Šel štreku GTA - nevím co to znamená, leč na mapě mongoloidem kreslené to bylo vyznačeno tučně. Ale sympatickej chlapík to byl, to zase jo.

Putyka měla večer na programu soukromou párty, tak jsem šel spát k vodě a dal si koupačku v tůni za vsí.

Mám za to, že nyní jsem se z Mořských Alp přehoupl do nižších Alp Ligurských. Kopce již nedosahovaly tří tisíc metrů, ale spíš výjimečně přes 2 500 a změnil se výrazně jejich charakter. I teplota bohužel dosti stoupla:(

Pod cca 2 200 metrů to přes poledne nedávám. Můj den vypadá asi takhle: v deset vyrážím (vypráno, sbaleno, etc.) do kopce. Jdu, štráduju, slunce vraždí, potím se, hodně se potím. Po jedné až dvou hodinách potkávám hospodu se stínem zdarma a pivem ceny, která mě v tu chvíli vůbec nezajímá. Ležím, případně i sedím a piji… tak do čtyř, pěti - slunce i teplota začínají klesat a já stoupat. Jdu do devíti (do tmy) a pak stanuju. Tento scénář se opakuje asi tři dny.

LIGURSKÉ ALPY A SILNICE SMRTI

Ligurské Alpy jsou nádherné - zcela jiné než naše "vysoké Alpy", které známe ze severu Itálie, či Švýcarska. Jsou vzdušné, rozeklané, pokryté travou, vápencové a barevné. K tomu je třeba přidat relativní liduprázdnost - supr!

Například tato silnice z druhé světové, po které kráčím - no to je mazec expozice, kolem 2 100 m, zaříznutá do skály s výhledy z pohádky (jmenuje se Strada ex-militare Monesi - Col di Tenda).

Hřeben Ligurských Alp se dvojí až trojí, já si vybírám ten, jež klesá k francouzské vesničce Tende a tam skáču na vlak. Je vedro a asi šestnáctý den treku, nelze pokračovat již déle. Frčím na dva dny k moři, leč tam je ještě vedřeji, takže po noci v přeplněném campu si beru noční vlak přes Alpy až do Vídně a za dva dny jsem doma:)

Mořské a Ligurské Alpy jsou nádherné a dosti osamělé, jen to chce jít jindy než v zuřícím létě. Jinak doporučuji!

Ostatní fotky naleznete ve
fotogalerii


Následuje krátký videosestřih z výletu (točeno na mobil):

    Přidejte komentář:

    Odběr novinek

    Pokud chctete být informováni o nově publikovaných článcích, zadejte níže svůj e-mail. Jakmile zde něco přibude, dostanete upozornění.

    Jednacesta.cz podporuje:

    respekt.cz hatefree.cz Létáte-li letadlem, zaplaťte za návrat CO2 zpět do půdy

    Weblog

    [26. 12. 2019]

    Po delší době jsem přidal povídání z letních Mořských Alp: Mořské Alpy 2019, aneb možná poslední dobrodružství OČULovo a v nejbližších týdnech přidám pár dalších restů z roku 2019.


    [28. 4. 2019]

    Aktualizoval jsem sekci Fotky z vandrů - přidány čtyři kousky z let 2017 a 2018


    [27. 4. 2019]

    Mám tu report z letošního zimního výletu do Arktidy Inari 2019: Mrazové lázně


    [3. 12. 2018]

    Konečně jsem uveřejnil článek z podzimu: Napříč skotskou vysočinou, aneb voda je život, ale někdy taky smrt


    [23. 9. 2018]

    Letní výšlap na Grosses Wiesbachhorn (3.564m) - Stručný report z letního výšlapu v Alpách


    [25. 5. 2018]

    Inari 2018: Alone in the Cold, aneb Sám(a) v ledu - Konečně jsem se dokopal a dopsal zimní Finsko...


    [7. 11. 2017]

    Přidal jsem pár fotek z podzimního maškarního na Brdech.


    [3. 8. 2017]

    Íránské chození do kopce: letní výstup na mount Damávand (5.671 m n. m.) - Přidal jsem report z chození do kopce v Íránu.


    [1. 8. 2017]

    Krátký report z Kampermaueru


    [13. 4. 2017]

    Lezba v Juře, Jura v lezbě - surreální zmatenost pro dorost, psáno z pohledu pátého imaginárního účastníka zájezdu.


    [30. 30. 2017]

    Přijeli jsme ze severu, tuna je líčení: Finský Lemmenjoki v zimě: divočina i wellness na 68. rovnoběžce.


    [23. 1. 2017]

    Je zima, čas vandrů. Kennedy mi poslal report z našeho společného výletu do Krušných hor: První zimní alkovandr aneb Kennedyho krušné odpanění sněžnic a 14 dní na to sepsal Z Lípy do Lípy "na srabáka".


    [15. 10. 2016]

    Doplnil jsem povídání z Islandu: Překročení Islandu 2016: 400km pěšky Mordorem.


    [24. 3. 2016]

    Přidal jsem článek a fotky z putování zamrzlou finskou tajgou: Přes zamrzlé Laponsko: sobí stopou .


    [2. 12. 2015]

    Přidáno pár fotek z Brd: Brdy - holení chlupů.


    [13. 11. 2015]

    Po dlouhé odmlce jsem přidal povídání z 35 dní trvajícího dvoumužného vandru po severním Finsku a Norsku: Finsko/Norsko 2015: Zkrocená tajga neboli dva muži ve srubu Další články budou následovat.


    [28. 1. 2015]

    Přidal jsem report ze zimního přechodu Hardangerviddy: Zmrzlým perem: Zimní přechod náhorní plošiny Hardangervidda.


    [7. 11. 2014]

    Přidal jsem fotky z vandru podzimní Malou fatrou.


    [20. 10. 2014]

    Konečně jsem zkompletoval fotky a líčení z Grónska: Grónsko 2014: Výprava k jezeru Tasersiaq aneb 25 dní v pustině.


    [27. 8. 2014]

    Jsme zpět v ČR, výprava do Grónska byla úspěšná, fotky a líčení dáváme dohromady, více informací je zatím zde: http://gronsko2014.jednacesta.cz.


    [6. 7. 2014]

    Přidal jsem fotky a report z výšlapu na Piz Bernina (4,049 m) - českým stylem na alpský vrchol .


    [18. 6. 2014]

    Přidal jsem fotky z vandru Šumavou.


    [15. 5. 2014]

    Přidal jsem fotky z přechodu Jizerek a Krkonoš.


    [4. 2. 2014]

    Přidal jsem fotky ze zimního vandru přes vojenský výcvikový prostor Jince (Brdy).


    [24. 1. 2014]

    Ve fotogalerii z vandrů přibylo pár věcí: Javorníky - leden 2014 a Brdy - Leden 2014 - Bleskovka.


    [11. 12. 2013]

    Přidal jsem fotky a report z odpočinkového zimního vandru přes Jizerky.


    [17. 10. 2013]

    Konečně jsem zkompletoval líčení a fotky z Urho Kekkonen 2013 - vandr podzimní finskou tajgou. Byl to nejhezčí vandr mého života:)


    [21. 4. 2013]

    Soarss mi dodala report z jejich cyklovejletu po španělským ostrově Menorca: Menorcou na kolech Je tam i pár fotek, tak to omrkněte.


    [21. 3. 2013]

    Odemykám report ze zimního přechodu Slavkovského lesa: Zimní přechod Slavkovského lesa - příběh tří kamarádů: Vysoký, Hubený a Studený a zároveň přidávám spřízněnou fotogalerii.


    [6. 3. 2013]

    Dopsal jsem líčení z vandru hlubokou stopou: Zimní vandr přes Lužické hory - hlubokou stopou.


    [29. 11. 2012]

    Přidal jsem pár fotek z vandru po Rychlebskejch horách a Polsku: Rychlebské hory a Polsko.


    [24. 10. 2012]

    Přidal jsem pár fotek z Maroka: Maroko 2012 - Na turistu.


    [19. 8. 2012]

    Přidal jsem pár fotek do fotogalerie Alpy - Pitztal 2012.


    [2. 8. 2012]

    Dopsal jsem stručný report o Lezeckém zájezdu do Frankenjury.


    [17. 7. 2012]

    Přidal jsem článek o tom Jak jsem Barbuchu vyvezl na Súlov a zároveň zejtra razíme do Jury drtit v dešti 5tky!! Jo a beru foťák, takže něco přibude...


    [23. 4. 2012]

    Přidal jsem článek o Lezecké výpravě do jižní Francie a zároveň pár fotek z téže akce.


    [14. 3. 2012]

    Přidal jsem Joskův deník z výstupu na Mera Peak v Himalájích roku 2009.


    [4. 3. 2012]

    Přidal jsem pár fotek ze zasněžených Krkonoš


    [13. 2. 2012]

    Špicberky 2008 - výprava do arktické pustiny, aneb 14 dní divočinou s hladem v zádech - po čtyřech letech jsem přidal líčení z cesty po Špicberkách z roku 2008.


    [1. 2. 2012]

    Deník z výpravy do rumunského pohoří Apuseni roku 2003 - přidán prastarý deník z putování Rumunskem.


    [29. 1. 2012]

    Zimní bivak v Jizerkách - zahrabat se do sněhu


    [30. 10. 2011]

    Vandr Střela 2011 (Silver River) - další návštěva divoké řeky Střely.


    [28. 10. 2011]

    Klimakterium 2011 - 4denní pochod přes slovenské pohoří Vihorlat.


    [30. 9. 2011]

    Maroko 2011 - 14ti denní lezecko-poznávací vejlet do Maroka.


    [21. 8. 2011]

    Kungsleden - 450km napříč Laponskem daleko za polární kruh.


    [17. 2. 2011]

    Krušnohora 2011 - Krušnohorské mlžné trápení bylo pouze pro silné povahy s kladným vztahem ke slivovici...


    [29. 1. 2011]

    Vandr Brdy - leden 2011 - zimní víkendovej vandr z hospody U Paviána na kemp Swamp.


    [24. 10. 2010]

    Jizerky na podzim 2010 - Fotky z víkendový štreky Hospoda u Kozy - Hejnice.


    [19. 7. 2010]

    Alpy 2010 - Silvretta - 15 fotek z Alp.


    [8. 7. 2010]

    Nízké Tatry 2010 - Pár fotek z Nízkých Tater - přechod hlavního hřebene.


    [17. 1. 2010]

    Zimní přechod části Beskyd - 8 neohrožených polárníků vedených velkým Rykatánem... nezapadli!.


    [17. 12. 2009]

    England 2009 - Fotky z anglie - kvůli práci nebylo moc času na focení, tak jenom pár obrázků z národního parku Dartmoor a z Plymouthu (město za hranicí)...


    [18. 7. 2009]

    Alpy 2009 - Bernina gruppe - Pár dní v Alpách na hracicích Itálie a Švýcarska, bylo zrovna pěkný počasí na vylezení několika kopců...


    [23. 12. 2008]

    Zima na Islandu - Po 10ti denním putování Islandem jsme zjistili, že v zimě je tu opravdu zima a vítr opravdu fouká... Za to tu nepotkáte turistu - možná proto, že slunce vychází na 4-5 hodin děnně (přičemž je stejně většinou zataženo)...


    [4. 8. 2008]

    Svalbard 2008 - Heroický přechod části Špicberk v 5ti lidech plný potu, krve, deště a ledového větru... no vlastně až na odsunutí odletu o den to bylo bez zádrhelů..


    [28. 6. 2008]

    Roháče 2008 - jeden z tréningových treků přípravy na Špicberky..


    [31. 5. 2008]

    Krkonoše 2008 - 2 denní vejlet do Krkonoš.


    [1. 5. 2008]

    Střela 2008 (Silver River) - víkendový vandr kol divoké řeky Střely.


    [12. 2. 2008]

    Zimní vandr po Jeseníkách - Právě jsem se vrátil z Hradu.. eee, z vlaku, no prostě zimní přechod Jeseník úspěšně zakončen...


    [2. 11. 2007]

    Vandr T. O. Divizna 2007 - Jeden ze skvělejch vandrů na Divizně.


    [27. 7. 2007]

    Alpy 2007 - výstup na Grossvenediger (3666 m.n.m)


    [2. 8. 2007]

    Alpy 2007 - Ortler - Par vejletu do alp a tudiz neco kycovitych fotek zde...


    [12. 7. 2006]

    Skotsko - Paradni zem, supr dest, supr priroda, supr lidi a paradni pivo...


    [11. 2. 2006]

    Sherpalimit 2006 - První a zatím zároveň poslední ročník extrémního treku Sherpalimit.


    12. 6. 2005

    Vandr Beskydy - léto 2005 - Z Rožnova pod Radhoštěm po Česko-Slovenskejch hranicích na Lysou horu...


    22. 1. 2005

    Zimní vandr přes Labské pískovce - lednový pochod z Děčína do Jetřichovic a Chřibský.


    13. 11. 2004

    Děčínský sněžník 2004 - Zimní vandr - z Děčína přes Ostrov na Děčínský Sněžník.


    27. 9. 2004

    Rumunsko - Retezat - dneska sem se vratil z Rumunska z Retezatu, takze pridano par fotek...


    15. 8. 2003

    Roháče 2003 - s Pandou, Barbuchou a Joskou v Západních Tatrách.


    24. 7. 2003

    Rumunsko 2003 - další trek po Rumunsku.


    23. 8. 2002

    Rumunsko - Apuseni 2002 - 14ti denní vejlet do rumunského pohoříčka Apuseni.