Íránské chození do kopce: letní výstup na mount Damávand (5.671 m n. m.)

ČLÁNEK: Íránské chození do kopce: letní výstup na mount Damávand (5.671 m n. m.)

Dobrodruh s Profesorem a s Jozou chtěli vylézt na nějaký vysoký kopec, jednoduchou cestou, za levno a bez námahy. Libor tedy vynašel, že jeden takový je kousek za bukem - jmenuje se Damávand, vězí v Íránu a navíc je moc hezkou sopkou. Kluci se báli jít bez outdooraře, tak se mi ozvali. A po večeru v Suché dásni, stráveném v roli průtokových ohřívačů, jsme si plácli: půjdeme nahoru společně.


Stručná data:

kdy: 21. - 30. června 2017
kde: Írán
Délka a doba pochodu: asi 13 km na 3,5km do vejšky:)
Fotogalerie: Írán - Damávand 2017

O autorovi:

"Jsem tvůrce tohoto webu, vandrák, skalkař, pankáč, frontman kapely Ty Zmrde!, příležitostný fotograf, ajťák, příznivec severské přírody a milovník ptactva."

-- Přemek


Persie

Jelikož si Libor udělal rodinu, je šťastný a bez peněz, navíc má málo času - žena ho pustí ven jenom na jeden víkend. Mě s Profesorem je to jedno, rodiny sice nemáme, jsme bohatí a časem plýtváme, ale poletíme s Liborem - on bude na tomto výletě naším Sirdárem (šéfem). Jozo je jiná liga - chce si chce blízkého východu užít víc, asi jako Thajska, takže si bookuje letenku o pár dní dříve. Plánujeme se setkat v základním táboře pod kopcem.

Když někomu mimo svou sociální bublinu sdělím, že jedeme do Íránu, polovina z nich se durdí a křižuje (i když v kostele byli naposledy před 10ti lety na půlnoční) a druhá polovina mlčky kroutí hlavou… najdou se však i tací, osvícení, kteří ví, že Írán je naprosto bezpečná země, kde nás čekají vřelí lidé, slunce, hory a nedostatek alkoholu. Perla nalezená v bahně je vždy o to víc povznášející!

Pro začátek uvedu, že Írán (dříve nazývaný Persie) je jedna z mála šíitských zemí na blízkém východě (viz. sunni vs shea muslims) a moc se tudíž s ostatními krajinami ve svém regionu nekamarádí. Turistovi tam však hrozí maximálně úpal a většina psaných průvodců uvádí v kolonce bezpečí "absolutely safe country". Dle wikipedie náleží s počtem 77 milionů obyvatel a rozlohou cca 1,6 milionu km² Írán mezi 20 nejlidnatějších a nejrozlehlejších zemí světa. Kromě toho všeho disponuje výrazným horstvem (viz. foto) a zvýrazňovačem těchto horstev je pak nádherná sopka Damávand (5671 m n. m.). Ta budiž naším cílem.

Riály a Tomany

Chystali jsme se na vrchol vystoupit nejlehčí - jižní cestou (normálkou). Plán byl dán: přistaneme, dopravíme se do základního tábora (2.200 m), přespíme, vyšlápneme do 3.000 m, přespíme, vyšlápneme do 4.200 m, přespíme, uděláme aklimatizační výlet, přespíme, provedeme útok na vrchol a pak povalíme dolů. Jak prosté!

Po přistání v Teheránu (asi ve dvě ráno) řešíme papírování - opatření víz (75 eur) a pojištění (asi 15 eur), vše probíhá bez problémů, celní úředníci jsou na nás hodní. Dalším úkolem je nákup místní měny - Riálů. Na letišti je směnárna - stačí vystát frontu a měnit. Celá věc s íránskou měnou je ale o něco složitější než by se mohlo zdát:

  1. 1 Euro = cca 38.000 Riálů (v r. 2017), bankovky vypadají roztodivně a čert aby se v nich vyznal, na každé je krom všelimožných perských znaků také arabská (čili evropská:) číslice, ale vyznat se v těch nulách není úplná sranda (já měl z matiky vždycky za čtyři, ale Dobrodruh je nejlepší statistik v ČR, Profesor staví mosty a ani tito guruové si nebyli jistí hodnotou platidla).
  2. Na bankovkách je též persky vyznačena hodnota v Tomanech - to je hodnota v Riálech, ale bez jedné nuly. Tomany jsou hojně využívány v obchodním styku, asi aby byly počty jednodušší, problém je v tom, že tohle Evropan neví a tudíž počítá s číslicí, která je na bankovce vyobrazena. Někteří místní taxikáři (zrovna na jednoho takového jsme natrefili při odvozu z letiště) nejspíš na tento fakt spoléhají a chtějí Evropana peněžně odtučnit (podobně jako někteří jejich pražští kolegové) co to jen dá. Handlování s nulama, tomanama a riálama se pak přímo nabízí - proto jedno varování pro turisty: dejte si na tohle pozor a při cestě taxíkem si cenu raději domluvte předem v eurech/dolarech, případně plaťte dopředu.

Poznámka ohledně víz: jestli se chystáte do Íránu, vězte, že víza lze bez problémů získat na letišti. Je to levnější, rychlejší, jednodušší a vše co k tomu potřebujete, jsou peníze, psa a pro jistotu ještě telefonní číslo na někoho kdo vás první noc v Íránu ubytuje. České cestovní kanceláře s oblibou prodávají víza do Íránu s tím, že vše zařídí dopředu. Stojí to ale více peněz, času a co jsem si tak v Teheránu všimnul, jsou íránské celní úřady zvyklé vydávat víza jak na běžícím pásu právě až na letišti - když za nimi někdo přijde s číslem z ambasády, je to na dýl.

Člověk míní, Profesor mění

Z taxíku jsme vystoupili na autobusovém nádraží, zakoupili lístky do linkového autobusu a tradáá do vesnice Polour. Autobus byl celkem luxusní, obsloužili nás a dostali jsme zákusek, pití a sušenky. V Polouru vyskakujeme kolem deváté, kluci nakupují nějaké jídlo na cestu (já si všechno táhnu z Čech) a po dvou km chůze po asfaltu jsme v base campu. Jedná se o turistickou ubytovnu se zázemím. Budíme Jozu, který tam zrovna přespával, a kompletujeme tím náš tým. Místní horolezecký guru nás zve do své kanceláře - je třeba zaplatit 50 dolarů za permit. Na oplátku dostaneme každý hezkou kartičku s fotkami Damávandu a s podpisem gurua. Líbezné.

V plánu bylo se ubytovat a odpočinout si (celou noc jsme nespali), ale Profesorova nadrženost na horu byla příliš silná, strhla na svou stranu i Libora - chtěli jít dál. Já se klonil k postupu dle plánu, ale říkal jsem si, že první spaní v 3.000 m (což byla naše další plánovaná zastávka) je ještě únosné a aklimatizaci nenaruší. Jozo byl fit a vyspalý. Nuže, přibrali jsme na chvíli do party mladého Malajce a v pětičlenném týmu se nechali svézt asi 14 km po silnici k odbočce. Tam začíná trek.

Stoupáme po prašné polňačce v brutál vedru asi 800 výškových metrů k mešitě a malé občerstvovací stanici (prodávají zde vodu v petkách) ve třech tisících m n. m. Někteří turisté se terénními jeepy nechají dopravit až sem a pak pokračují po svých. Zde, v campu 2 (Goosfand Sar) jsme byli asi kolem třetí odpoledne. Já s Jozou už jsme si začínali hledat místa na stany, kdežto Dobrodruh s Profesorem, staří hazardéři, se rozhodli pokračovat až do 4.200 m, kde je turistická ubytovna (horská chata). No, co na to říci, snad jen, že jsou to Češi:) Ni Libor, ni Michal neměli karimatku (natožpak stan!), protože jsou to minimalisté. Tak možná že i tento fakt hrál určitou roli v jejich rozhodování….

Pozn.: Já jsem výlet pojal odlišně. Jedu sice taky na gramy jako kluci (např. jsem si do Íránu pořídil speciální odlehčené kondomy), ale šel jsem expedičně, bez podpory, tzn., táhnul jsem si všechno jídlo, stan a vybavení v báglu a neplánoval jsem spát na turistické chatě ve 4.200 metrech. Jožin měl také obří bágl a stan, ale nechal část vybavení v campu 2 a pak si už jen vykračoval po vzoru tatranských bačů. Je totiž Slovák.

Následující den jsme s Jozou vyrazili ráno, abychom byli kolem poledne u kluků v campu 3 (Bargah Sevom). Šlo se dobře, ale kupodivu se šlo dosti do kopce:) Snižující se obsah kyslíku ve vzduchu už byl také znát. Já, coby zapřisáhlý astmatik odmítající léčbu jsem na určitý nedostatek zvyklý, ale turisté, které jsme s Jozou míjeli, vypadali dosti zmoženě už kolem kóty 3.800.

Těsně pod chatou, ve 4.200 jsem chytil hyperventilaci (velmi zrychlené dýchání, časté nad 4.000m a při námaze - viz. moje video z hory) a počkal na Jožina. On pokračoval do chalupy, já si postavil stan na jedné z platforem k tomu určených. Bylo asi 13:00, slunce svítilo, ovšem v té výšce již vedro ustoupilo a vál příjemný větřík.

Camp 3 - Bargah Sevom

Odpoledne jsem šel za kluky do baráku: z venku kamenná budova klamala vzezřením Alpské horské chaty, uvnitř velmi spoře vybavena, však byla dosti prostorná. V přízemí je obchod se základními potravinami, vodou, čajem, polévkou. Velí tomu menší, však vykutálený Íránec, který umí pár slovíček anglicky. V patře se skvěla obrovská ratejna s několika patry paland - takový blízkovýchodní lágr.

Profesor ležel na posteli a nehýbal se, vypadal trochu jako mrtvola, která hýbe očima. Nechal jsem jej v klidu. Libor už chodil, ale žádná hitparáda to s ním nebyla. Včera prý zažili peklo (kdo by to čekal, beze spánku vyšlápnout ve vedru do 4.200 a tam "spát":). Co se týče mladistvého Malajce, ten si prý myslel, že zemře (šel společně s kluky rovnou do 4.200m), ale nakonec přežil:) Profesor s Jožinem se chystali ještě spát a já se dohodl s Dobrodruhem, že si za pár hodin dáme aklimatizační procházku do 4.600m a zpět.

Pozn.: organizované skupiny si zde často najímají místní průvodce, kteří horu znají (cenu netuším, ale určitě se bude lišit podle národnosti zákazníka). Zároveň je možnost si zaplatit za oslíka, který vám vynese bagáž až do 4.200m - do chalupy. Pak už stačí vzít malý báglík s vodou a oblečením a posledních 1.400m "vyběhnout" na lehko. Potkal jsem skupinu 11ti mastňáckých Rumunů, jež to tak udělali. Oslíci jsou roztomilí a nádherně zdobení - evidentně patří k místnímu koloritu a pro turistu je radost je fotit.

Postavil jsem stan, něco málo snědl, dal si šlofíka a šel s Dobrodruhem do kopce. Hyperventilace nepřestávala, astma si vybíralo daň, dejchal jsem celej večer jak čokl. Libor už byl v pohodě a tak jsme vystoupali po hřebínku asi 400m a pak se vrátili. Kluci chtěli hned ráno jít na vrchol. Já jsem o úspěchu dosti pochyboval, ale rozhodl se jít s nimi a pojmout to spíše jako aklimatizační výlet. Sraz jsme dali na půl devátou.

Jdu spát a mé astmatické tělo již vykazuje klasické příznaky nedostatku kyslíku - hyperventilace při sebemenší námaze, tělo netráví, co do něj dostanu, fantasmagorické sny jsou až příliš živé. Nicméně nějaký spánek byl a ráno se cítím celkem dobře. Kluci vypadají také fit, takže razíme. Já to stále beru spíš jako aklimatizaci, než ostrý pokus, ale uvidí se…

Vzhůru

Stoupáme, sice dáváme časté pauzy, ale jde se dobře, všechny skupiny v dohledu "předbíháme". Jde se po rozkřachané skále a štěrku pod úhlem cca 35°, ale zig zag to jde a celkem to i ubíhá.

5.000 m n. m. - po pravé straně již vidíme velký ledopád (je asi v 5.100 m) - klíčové místo, u kterého to dost lidí vzdává. Já hyperventiluju jak magor, ale jinak vše ok. Kluci jsou také v pohodě. Někteří Íránci, které míjíme, jdou strašlivě pomalu a občas vypadají fakt na umření. Ale zdraví nás:)

Jozo si na pauzách dopřává cígáro... My občas prohodíme s místňákama pár vět - ptají se nás např. kolik stojí letenky z Evropy, zda jsme profesionální horolezci, jestli máme sponzora apod.:) Nadmořská výška je znát i na teplotě, efektivně bude na větru tak 5-10 pod nulou, přioblíkáme se, rukavice jsou nutností.

Pozn.: výstup není technicky náročný - jedná se o choďák po horské pěšince - jen zřídka člověk použije k pohybu ruce. Asi v 5.300 metrech je jedna pasáž v obtížnosti UIAA za II, ale není to nebezpečné. V letní sezoně lze jít bez jakékoliv lezecké výbavy (cepín/mačky/lano) a jelikož je ve 4200 metrech chalupa, člověk může vše absolvovat velmi na lehko (např. Profesor letěl pouze s příručním zavazadlem). Jediným zásadnějším problémem může být nedostatečná aklimatizace. Místňáci (kteří tvoří 3/4 všech horalů na Damávandu) to chodí i tak, že se nechají jeepem vyvézt do 3.000m, ten samý den pokračují do 4.200m, tam přespí a hned ráno jdou na vrchol a zpět do 3.000 k autu. To je myslím risk, tedy pro astmatika určitě:) Ale je nutno brát v potaz, že Írán je pokryt horstvem a mnoho lidí bydlí ve výškách nad 1.500 m n. m., takže můžou být částečně adaptováni. Odhadem bych řekl, že když není vrcholná sezona a je dobré počasí, může vrcholu dosáhnout 50-100 lidí denně.

Lámání chleba

Fyzicky přituhuje v 5.200 metrech. Děláme častější pauzy, jdeme odděleně (sic sobě na dohled - je slunečno), přestali jsme mluvit a ani já už se nesnažím být vtipný jako Václav Klaus ml. v zrcadlovém bludišti. Každý se soustředí na dech a všechna energie jde do pochodu. Profesor na pauzách polehává a dává si šlofíka, Jožin cigárko, já jen polehávám, Dobrodruh se neusmívá… nicméně stále pokračujeme.

5.300m - mám problém, z ničeho nic jsem přestal hyperventilovat. To není dobré, bez zrychleného dýchání moje zakrslé plíce nebudou mít dostatek kyslíku pro tělo. Říkám klukům, že to asi zabalím a zkusím znovu zítra. Profesor je taky dost na hraně, ale dohadujeme se, že popojdeme ještě kus ke skalám, tam dáme pauzu a uvidí se. Libor s Jožinem jsou na tom lépe a pomalu pokračují.

5.372m - rozhoduji se to pro dnešek zabalit, času je dost a já potřebuji pořádnou aklimatizaci. Profesor mi nabízí, že půjde jako správný horal se mnou, ale odmítám (na pěšině je dost lidí a objektivní nebezpečí je malé). Scházím tedy spolu s několika Íránci. Profesor to ještě zkouší - na vrchol je to už jenom necelých 300 výškových metrů!

Ve stanu jsem už ani nevím v kolik, ještě jsem si odskočil k pramenu pro vodu a jdu spát. Jsem hotov. Večer jdu na návštěvu do chalupy poohlédnout se po klukách. Jsou tam, ležící, ale živí a v pořádku:)

Nakonec to všichni dali! Povídají mi, jaká to byla ještě šichta, že vítr zesílil a že to vůbec nebylo zadarmo. Jen Jozo to měl na háku: "Tak bolo to celkom v pokoji, dal som si päť cigár a tri ibuprofeny a dobré…“ Kluci jsou šťastní, že již můžou jít dolů a já jim to přeju. Příští den mají v plánu sejít do lázní pod kopcem a následně cestovat po památkách. Tak se dohadujeme, že mě dopoledne zaklepou na stan a buď tam budu a nebo ne - to v případě že bych se rozhodl dát hned další pokus.

Rozhodování

Noc byla těžká, přemítal jsem, zda jet s klukama do lázní a zavěsit na Damávand pytel, nebo to zkusit znovu, sólo. Mnoho faktorů bylo nutno zvážit, a proto jsem požádal o pomoc přítele na telefonu. Zkušený himalájský bard Joska Piatru Mare z rodu outdoorařů mi ihned odpověděl: "Jestli máš čas, nevzdávej to, dej si den voraz a pak tam vylez!". Bylo jasno, usínal jsem celkem rozhodnut. Dám si rest day a na ostrý pokus vyrazím až pozítří. Zároveň jsem vymyslel, že kvůli aklimatizaci a tak vůbec, si vynesu stan o 400 m výš a tam zakempím na malé skalní plošině přímo u stezky vedoucí na vrchol.

Ráno se zastavili kluci, že jdou dolů, tak jsme si udělali alespoň společnou fotku - nikdo nevěděl, zda nebude náhodou naše poslední:)

Přes den jsem se flákal, relaxoval a zároveň se snažil zjistit předpověď počasí na zítra. Nikdo nedisponoval přesnými informacemi, ale z více zdrojů jsem nabyl vědomí, že dopoledne se má počasí zhoršit a má začít sněžit:( Také jsem se snažil sehnat parťáka na pochod, ale neměl jsem štěstí - místní si buď dávali aklimatizační pauzu, nebo neuměli anglicky.

Nakonec jsem potkal tři Íránce, kteří chtěli vyrazit v noci a být na vrcholu na východ slunce! To byl nápad! Noc měla být jasná a bezvětrná. Vylíhnul se mi tedy v hlavě plán: zakempím ve stanu 400 výškových nad chalupou, u stezky a až půjdou kluci kolem, chytnu se jich! Oni se sice ještě rozhodovali, ale já už to věděl jistě: vyrazím ještě za tmy, buď s Íráncema, nebo bez nich, abych byl na vrcholu ráno a než se zkazí počasí budu zpět ve stanu. To byl plán!

Nejhorší noc

Odpoledne jsem si sbalil fidlátka a odebral se, cestou, kterou jsem znal, do 4.650 m. Dýchalo se mi již o dost lépe a hyperventilace byla tak na třetinové úrovni oproti včerejšku. Zakempil jsem na skalní plošince a od osmi večer se snažil usnout. Budík nastaven na 02:00. Usnout nešlo. Furt mi běželo hlavou, jestli nedělám nějakou blbost - jít na dost vysokej kopec sám a ještě v noci… no prostě v hlavě bylo najednou plno pochyb. Nějak před jedenáctou večer jsem konečně zabral. Sny byly opravdu bizarní, doteď si je živě pamatuju - jako by s každým výškovým metrem stoupal stupeň jejich "prožívání"…

Když mi zazvonil budík, probudil jsem se s leknutím a zakřičel "Damávand!":D Ve snu se mi totiž zdálo, že bloudím v Alpách, snažíce se vystoupit na nějakou horu, jejíž jméno jsem ale zapomněl. Každopádně probuzení byl šok, v tu chvíli jsem vůbec nevěděl kde jsem, co tam dělám, zda žiju a co to kolem mě bouchá!

Asi po minutě se mi vědomí plně vrátilo a vyšlo najevo, že jsem v Íránu v horách, ve stanu na skalní plošině, do kterého buší vítr a že chci jít na vrchol. Když jsem si tohle zopakoval nahlas, přišlo mi to jako dobré vysvětlení aktuální situace a uklidnil jsem se. Následovalo vaření čaje a přemítání zda opravdu vyrazit.

Po splnění ranní dávky pitného režimu se vítr dosti uklidnil a já vykoukl ven: Nááádhera! Jasná noc plná hvězd a v dálce v údolí zářila světýlka vesnic. V tu chvíli jsem věděl, že jdu na kopec. Venku bylo něco pod nulou, ale skoro přestalo foukat, takže pohoda. Další motivační impulz jsem dostal po opuštění stanu - ohlédnuvše se dolů, v dálce pode mnou jsem spatřil několik čelovek a tudíž seznal, že na hoře nebudu dnes sám! Bylo půl čtvrté ráno.

Vzhůru 2

Postupoval jsem již známou cestou: přes skály do pěti tisíc, poté překonat sněhové pole, pak po hřebínku na plató v 5.200 a následně prudkým, sypkým svahem na skalní bariéru v 5.400 m. Až sem jsem to znal, začalo svítat. Dýchalo se celkem dobře, hyperventilace nenastávala, ale nebyl jsem extra rychlý.

Následoval Hillaryho výšvih přes skalní bariéru (falešný vrchol) - trošilinku náznak lezení (uiaa II) a pak již mlhou, která se dala krájet, po štěrkovo-sirném, prudkém poli stále vzhůru. Posledních 200 výškových metrů je ráz krajiny zcela odlišný - skály zmizely, zato všude smrdí síra a sopečný štěrk se pod nohami sype. Posledních 50 výškových metrů dělám snad deset přestávek. Jde to ztuha a dýchání síry člověku taky nepřidá - vítr moc nefouká a tak je to tu zamořeno. Nakonec používám trik s přidáním octa do nákrčníku a místo síry dýchám ocet. Paráda.

Kolem deváté ráno stojím na vrcholu - myslím, že dnes jsem tu první. Je mlha, kolem to vypadá jak v pekle, něco filmuju, fotím a šup dolu.

Sestupová trasa má několik variant, ale nerad bych se v mlze ztratil (pro jistotu mám trasu i v GPS) a tak při sestupu kombinuju sestupovou i výstupovou stezku. Za dvě hodiny jsem u stanu.

Pozn.: Veškeré užitečné a aktuální informace o technikáliích výstupu lze najít na www.damawand.de

Hyperventilační syndrom

Dosti šťasten si za odměnu vařím expediční jídlo (takovej ten pytel jak se zaleje horkou vodou a chutná to gut). Po jídle vím, že mám maximálně 2 hodiny, než půjde expedition food na procházku, dávám si tedy šlofíka.

Kolem druhé se budím omámen a mimo sebe. Necítím levou ruku a pravá má problém s koordinací. Naštěstí vím, že na 90% se jedná o hyperventilační syndrom, což je stav s velmi strašidelnými příznaky, ale když člověk nezpanikaří, o nic nejde. Už jsem to zažil, takže se snažím uklidnit a dýchat pravidelně. Zároveň doufám, že expediční jídlo ve mě vydrží ještě alespoň 10 minut - než tetanie přejde a já budu moci odlézt za roh a znectít místní skálu. To se nakonec daří:)

K večeru sestupuji o 800 m níže a stavím stan uprostřed hrbolaté louky asi v 3.700 m n. m. Jsem mimo cestu, protože chci klid, nicméně motají se tam tři ztracení Íránčani, tak jím radím, kudy se mají dát, jelikož za chvíli bude tma. Vše je OK, jen v noci mě budí stádo ovcí s pasáčkem, které poblíž přenocují.

Pasáček a ptákohled

V noci je horko, tak si větrám a mám u stanu rozepnutý zip. Ráno se budím kolem osmé a přes síťku vnitřního stanu vidím postavu člověka, jak dřepí před stanem a kouká dovnitř. Je to kluk, tak něco přes dvacet let. Dávám mu pár minut, ale nic se nemění - stále zírá:) Rozepínám tedy zip a snažím se s ním seznámit. Je to pasáček ovcí a je u vytržení z mého stanu a vůbec ze všeho co v něm mám. Včetně mě. Usmívá se a zírá.

Vařím čaj, snažím se ho pohostit, ale nechce, jen se stále usmívá a zkoumá, co dělám. Připadnu si jak v divadle, opona je vytažena. Převlékám se, stále mě pozoruje:) Postupně se mu snažím vysvětlit, k čemu jsou všechny věcičky, které zkoumá, ale neumí ani jedno slovo anglicky a já zas ani jedno persky… Náhle spatří můj kapesní dalekohled… když mu vysvětlím funkci (a to, že se s ním nemá dívat do slunce), pochopí a ihned začne šmírovat svoje ovce… je vymalováno. A já pochopím, že s ptákohledem se do Čech nevrátím.

O ceně se ani moc nebavíme, pasáček mi dal prostě všechny peníze, co měl - z kapsy vytáhl ušmudlanou rukavici a v ní měl 70.000 Riálů, takže asi 50 Kč. Poté mi pomohl sbalit stan a odběhl pozorovat ovce, kopce a vůbec všechno - ze zcela nové perspektivy. Měl jsem celkem dobrý pocit - kdo víc by mohl využít dalekohled, než pasáček ovcí, he?

Pozn.: Z ptákologického hlediska je Írán určitě zajímavá lokalita. Bohužel jsem se létavcům nemohl příliš věnovat, takže krom běžných evropských druhů (vrabci, vrány šedivé, kavčata, bělořiti) jsem potkal pouze majnu obecnou, jak se procházela na trávníku v teheránském parku.

Přes den jsem sestoupil na hlavní silnici, kde se projíždějící Íránčani fotili s Damávandem a taky se mnou. Hned jsem byl pozván na piknik a královsky pohoštěn čajem, sýrem, pečivem, marmeládou a cukrdlátky. Seznámil jsem se tak s íránským ajťákem, jeho manželkou, matkou, sestrou a dcerou. Poté, notně najeden, jsem si stopnul auto do Polouru a tam ihned zaplul do sprchy. Super pocit. Jsem v base campu, takže si můžu dopřát ubytování v lágru. Večer na cimře klábosím se dvěma Íránčanama o všem možném: o smrti Ueli Stecka, o terorismu, politice, o jejich touze žít jako na západě… jsou to klidní a rozvážní lidé, takoví pupíčci.

Ráno jsem se královsky najedl za nekřesťanské peníze a následně si stopnul nějakého dědu, který jel zrovna do Teheránu - tam jsem strávil zbytek výletu. Teherán je devítimilionová megapole, která připomíná lidské mraveniště. Byl jsem tam jen chvíli, ale myslím, že ne naposled. Tenhle vandr do Íránu byl pouze na kopec, příští bude dozajista více společenský - lidé tu ještě nejsou zkaženi bohatými turisty, takže je ještě čas se s nimi normálně bavit. Chvíli. Teď už jdu na metro, mají ho tu moc levné a pohodlné, frčím za kluky na letiště…


Ostatní fotky naleznete ve
fotogalerii


Následuje krátký videosestřih z výletu (točeno na mobil):

    Přidejte komentář:

    Odběr novinek

    Pokud chctete být informováni o nově publikovaných článcích, zadejte níže svůj e-mail. Jakmile zde něco přibude, dostanete upozornění.

    Jednacesta.cz podporuje:

    antifa.cz respekt.cz greenlandoutdoors.com hatefree.cz

    Weblog

    [3. 8. 2017]

    Íránské chození do kopce: letní výstup na mount Damávand (5.671 m n. m.) - Přidal jsem report z chození do kopce v Íránu.


    [1. 8. 2017]

    Krátký report z Kampermaueru


    [13. 4. 2017]

    Lezba v Juře, Jura v lezbě - surreální zmatenost pro dorost, psáno z pohledu pátého imaginárního účastníka zájezdu.


    [30. 30. 2017]

    Přijeli jsme ze severu, tuna je líčení: Finský Lemmenjoki v zimě: divočina i wellness na 68. rovnoběžce.


    [23. 1. 2017]

    Je zima, čas vandrů. Kennedy mi poslal report z našeho společného výletu do Krušných hor: První zimní alkovandr aneb Kennedyho krušné odpanění sněžnic a 14 dní na to sepsal Z Lípy do Lípy "na srabáka".


    [15. 10. 2016]

    Doplnil jsem povídání z Islandu: Překročení Islandu 2016: 400km pěšky Mordorem.


    [24. 3. 2016]

    Přidal jsem článek a fotky z putování zamrzlou finskou tajgou: Přes zamrzlé Laponsko: sobí stopou .


    [2. 12. 2015]

    Přidáno pár fotek z Brd: Brdy - holení chlupů.


    [13. 11. 2015]

    Po dlouhé odmlce jsem přidal povídání z 35 dní trvajícího dvoumužného vandru po severním Finsku a Norsku: Finsko/Norsko 2015: Zkrocená tajga neboli dva muži ve srubu Další články budou následovat.


    [28. 1. 2015]

    Přidal jsem report ze zimního přechodu Hardangerviddy: Zmrzlým perem: Zimní přechod náhorní plošiny Hardangervidda.


    [7. 11. 2014]

    Přidal jsem fotky z vandru podzimní Malou fatrou.


    [20. 10. 2014]

    Konečně jsem zkompletoval fotky a líčení z Grónska: Grónsko 2014: Výprava k jezeru Tasersiaq aneb 25 dní v pustině.


    [27. 8. 2014]

    Jsme zpět v ČR, výprava do Grónska byla úspěšná, fotky a líčení dáváme dohromady, více informací je zatím zde: http://gronsko2014.jednacesta.cz.


    [6. 7. 2014]

    Přidal jsem fotky a report z výšlapu na Piz Bernina (4,049 m) - českým stylem na alpský vrchol .


    [18. 6. 2014]

    Přidal jsem fotky z vandru Šumavou.


    [15. 5. 2014]

    Přidal jsem fotky z přechodu Jizerek a Krkonoš.


    [4. 2. 2014]

    Přidal jsem fotky ze zimního vandru přes vojenský výcvikový prostor Jince (Brdy).


    [24. 1. 2014]

    Ve fotogalerii z vandrů přibylo pár věcí: Javorníky - leden 2014 a Brdy - Leden 2014 - Bleskovka.


    [11. 12. 2013]

    Přidal jsem fotky a report z odpočinkového zimního vandru přes Jizerky.


    [17. 10. 2013]

    Konečně jsem zkompletoval líčení a fotky z Urho Kekkonen 2013 - vandr podzimní finskou tajgou. Byl to nejhezčí vandr mého života:)


    [21. 4. 2013]

    Soarss mi dodala report z jejich cyklovejletu po španělským ostrově Menorca: Menorcou na kolech Je tam i pár fotek, tak to omrkněte.


    [21. 3. 2013]

    Odemykám report ze zimního přechodu Slavkovského lesa: Zimní přechod Slavkovského lesa - příběh tří kamarádů: Vysoký, Hubený a Studený a zároveň přidávám spřízněnou fotogalerii.


    [6. 3. 2013]

    Dopsal jsem líčení z vandru hlubokou stopou: Zimní vandr přes Lužické hory - hlubokou stopou.


    [29. 11. 2012]

    Přidal jsem pár fotek z vandru po Rychlebskejch horách a Polsku: Rychlebské hory a Polsko.


    [24. 10. 2012]

    Přidal jsem pár fotek z Maroka: Maroko 2012 - Na turistu.


    [19. 8. 2012]

    Přidal jsem pár fotek do fotogalerie Alpy - Pitztal 2012.


    [2. 8. 2012]

    Dopsal jsem stručný report o Lezeckém zájezdu do Frankenjury.


    [17. 7. 2012]

    Přidal jsem článek o tom Jak jsem Barbuchu vyvezl na Súlov a zároveň zejtra razíme do Jury drtit v dešti 5tky!! Jo a beru foťák, takže něco přibude...


    [23. 4. 2012]

    Přidal jsem článek o Lezecké výpravě do jižní Francie a zároveň pár fotek z téže akce.


    [14. 3. 2012]

    Přidal jsem Joskův deník z výstupu na Mera Peak v Himalájích roku 2009.


    [4. 3. 2012]

    Přidal jsem pár fotek ze zasněžených Krkonoš


    [13. 2. 2012]

    Špicberky 2008 - výprava do arktické pustiny, aneb 14 dní divočinou s hladem v zádech - po čtyřech letech jsem přidal líčení z cesty po Špicberkách z roku 2008.


    [1. 2. 2012]

    Deník z výpravy do rumunského pohoří Apuseni roku 2003 - přidán prastarý deník z putování Rumunskem.


    [29. 1. 2012]

    Zimní bivak v Jizerkách - zahrabat se do sněhu


    [30. 10. 2011]

    Vandr Střela 2011 (Silver River) - další návštěva divoké řeky Střely.


    [28. 10. 2011]

    Klimakterium 2011 - 4denní pochod přes slovenské pohoří Vihorlat.


    [30. 9. 2011]

    Maroko 2011 - 14ti denní lezecko-poznávací vejlet do Maroka.


    [21. 8. 2011]

    Kungsleden - 450km napříč Laponskem daleko za polární kruh.


    [17. 2. 2011]

    Krušnohora 2011 - Krušnohorské mlžné trápení bylo pouze pro silné povahy s kladným vztahem ke slivovici...


    [29. 1. 2011]

    Vandr Brdy - leden 2011 - zimní víkendovej vandr z hospody U Paviána na kemp Swamp.


    [24. 10. 2010]

    Jizerky na podzim 2010 - Fotky z víkendový štreky Hospoda u Kozy - Hejnice.


    [19. 7. 2010]

    Alpy 2010 - Silvretta - 15 fotek z Alp.


    [8. 7. 2010]

    Nízké Tatry 2010 - Pár fotek z Nízkých Tater - přechod hlavního hřebene.


    [17. 1. 2010]

    Zimní přechod části Beskyd - 8 neohrožených polárníků vedených velkým Rykatánem... nezapadli!.


    [17. 12. 2009]

    England 2009 - Fotky z anglie - kvůli práci nebylo moc času na focení, tak jenom pár obrázků z národního parku Dartmoor a z Plymouthu (město za hranicí)...


    [18. 7. 2009]

    Alpy 2009 - Bernina gruppe - Pár dní v Alpách na hracicích Itálie a Švýcarska, bylo zrovna pěkný počasí na vylezení několika kopců...


    [23. 12. 2008]

    Zima na Islandu - Po 10ti denním putování Islandem jsme zjistili, že v zimě je tu opravdu zima a vítr opravdu fouká... Za to tu nepotkáte turistu - možná proto, že slunce vychází na 4-5 hodin děnně (přičemž je stejně většinou zataženo)...


    [4. 8. 2008]

    Svalbard 2008 - Heroický přechod části Špicberk v 5ti lidech plný potu, krve, deště a ledového větru... no vlastně až na odsunutí odletu o den to bylo bez zádrhelů..


    [28. 6. 2008]

    Roháče 2008 - jeden z tréningových treků přípravy na Špicberky..


    [31. 5. 2008]

    Krkonoše 2008 - 2 denní vejlet do Krkonoš.


    [1. 5. 2008]

    Střela 2008 (Silver River) - víkendový vandr kol divoké řeky Střely.


    [12. 2. 2008]

    Zimní vandr po Jeseníkách - Právě jsem se vrátil z Hradu.. eee, z vlaku, no prostě zimní přechod Jeseník úspěšně zakončen...


    [2. 11. 2007]

    Vandr T. O. Divizna 2007 - Jeden ze skvělejch vandrů na Divizně.


    [27. 7. 2007]

    Alpy 2007 - výstup na Grossvenediger (3666 m.n.m)


    [2. 8. 2007]

    Alpy 2007 - Ortler - Par vejletu do alp a tudiz neco kycovitych fotek zde...


    [12. 7. 2006]

    Skotsko - Paradni zem, supr dest, supr priroda, supr lidi a paradni pivo...


    [11. 2. 2006]

    Sherpalimit 2006 - První a zatím zároveň poslední ročník extrémního treku Sherpalimit.


    12. 6. 2005

    Vandr Beskydy - léto 2005 - Z Rožnova pod Radhoštěm po Česko-Slovenskejch hranicích na Lysou horu...


    22. 1. 2005

    Zimní vandr přes Labské pískovce - lednový pochod z Děčína do Jetřichovic a Chřibský.


    13. 11. 2004

    Děčínský sněžník 2004 - Zimní vandr - z Děčína přes Ostrov na Děčínský Sněžník.


    27. 9. 2004

    Rumunsko - Retezat - dneska sem se vratil z Rumunska z Retezatu, takze pridano par fotek...


    15. 8. 2003

    Roháče 2003 - s Pandou, Barbuchou a Joskou v Západních Tatrách.


    24. 7. 2003

    Rumunsko 2003 - další trek po Rumunsku.


    23. 8. 2002

    Rumunsko - Apuseni 2002 - 14ti denní vejlet do rumunského pohoříčka Apuseni.