Špicberky 2008 - výprava do arktické pustiny, aneb 14 dní divočinou s hladem v zádech

Špicberky 2008 - výprava do arktické pustiny, aneb 14 dní divočinou s hladem v zádech

Nápad vypravit se do nejzažší obydlené výspy severu - Špicberk (ostrov Spitzbergen v souostroví Svalbard) jsem dostal někdy v roce 2006.

Dva roky na to už jsme v pečlivě vybrané partě čtyř Pražáků a jedné Karlovaračky seděli v letadle z Prahy do Oslíka. Plán 17ti denní výpravy byl jasný: projít z Longyearbyenu (hlavní a jedno ze dvou "měst" souostroví) divočinou (jinak to ani nejde, mají tu jen asi 15km silnic) do ruské osady Barentsburg a pak oklikou zpět do Longyearbyenu.

Stručná data:

kdy: 12. 7. - 27. 7. 2008
kde: Norsko - souostroví Svalbard, ostrov Spitzbergen
Délka pochodu: 150 km
Kompletní fotogalerie: Špicberky 2008
Související video: Panorama z vrcholu Trollsteinen (849 m n. m.), 120MB, avi

O autorovi:

"Jsem tvůrce tohoto webu, vandrák, skalkař, pankáč, frontman kapely Ty Zmrde!, příležitostný fotograf, ajťák, příznivec severské přírody a milovník ptactva."

-- Přemek

Na sever!

Vymyslel jsem low-cost variantu, která se - jak už to tak bývá, pěkně prodražila, ale o tom později. Z Osla do Longyearbyenu létá přímý let asi 3x týdně. Cesta s různými leteckými společnostmi, s mnohahodinovým čekáním na přestupu, měla vyjít na 10 tisíc (pro jednoho, tam i zpět). Vyráželi jsme v půlce července ve víře, že sníh již opadl a schůdnost terénu tak bude lepší než špatná.

Cesta do LYRu proběhla standardně (osm hodin čekání v Oslu je obvyklá kratochvíl při levné cestě na sever) a 11. července ve 23:30 jsme přistáli na malém letišťátku přímo do polárního dne. Hned u letiště je stanový kemp, kde jsme poté, co joska vybalil z báglu zapomenutou prázdnout plynovou kartuš (ano, ačkoliv je to striktně zakázáno, měl jí v letadle a nic se nestalo!), rozbili stany a zalehli.

Uložení výpravy ve stanech bylo následující:
stan č. 1 (tzv. hladový stan): Joska, Mekkz, Barbucha
stan č. 2 (tzv. sytý stan): Přemek, zBit

Obyvatelé stanu měli vždy dohromady jídlo a vůbec sdíleli všechny prostředky. Akorát Mekkz měl jednu zvláštní, důležitou funkci - rozdával družině tatranky, které byly na příděl. Tento systém se v závěru ukázal jako klíčový pro přežití hladového stanu.

Longyearbyen

Ráno jsme zaplatili menší poplatek za stany (šéfka campu byla rázná vikingská drsňačka) a den jsme věnovali 4km pochodu po jediné zdejší silnici do městečka Longyearbyen (asi 1000 obyvatel), kde jsme doplnili zásobu plynu do vařičů, pronajali si pušku medvědobijku a zakoupili do ní munici (celkově za pronájem flinty a koupi nábojů jsme dali v přepočtu asi 6.000,- Kč). Nakonec jsem koupil světlici (taktéž proti medvědům) a jelikož to bylo jako nutnost napsané na oficiálním webu, vydali jsme se do zbrusu nového Sysselmannova (něco jako prezident ostrova) baráku oznámit trasu naší výpravy.

Na Špicberkách je starým zvykem se při vstupu do veřejné budovy zout. Toto nepsané pravidlo se vyvinulo historicky - v minulém století se zde hojně těžilo uhlí a uhelný prach uvolňující se z bot hostů se slušným obyvatelům Špicberk nejspíš moc nelíbil. Nejdříve se zvyk ujal v knihovně, kde sečtělí horníci studovali Odina, a následně se rozšířil i do ostatních budov.

No, každopádně recepční u Sysselmanna se celkem podivila, že jdem svojí trasu oznámit, ačkoliv na oficiálním webu bylo jasně psáno, že všechny výpravy s přenocováním v divočině se musí hlásit. My navíc budem pochodovat pouze uvnitř oblasti 10 ("Management Area 10"). Když chce totiž člověk jít mimo tuto oblast a není Nor, musí žádat o speciální expediční povolení, které zahrnuje též složení asi půl milionové (Kč) zálohy na účet Sysselmanna pro případ záchranné akce. Každopádně nám sdělila, že tento rok jsme asi první lidé na cestě do Barentsburgu a popřála nám hezkou cestu...

Bylo zvláštní, že drtivou většinu lidí, co jsme v Longyearbyenu potkali tvořily ženy (správce souostroví byl muž...). Myslím, sic je to jen domněnka, že ženy lépe snášejí život v těchto nehostinných podmínkách a to především co se psychiky týká. Možná také lépe odolávají nástrahám alkoholu v dobách polární noci...

Ještě k pušce medvědobijce - pronajali jsme si zánovní Ruger M77 Mark II a zakoupili příslušnou munici. Velice silně se nedoporučuje jít do divočiny (rozuměj víc jak 1km od Longyerbyenu) bez silné střelné zbraně - vyhladovělí polární medvědi tu již sežrali nejednoho turistu...



Vstříc osudu!

Následující den ráno jsme vyrazili. Počasí nám přálo - bylo polojasno, kolem 10°C. Prakticky celá plánovaná štreka vedla volným terénem - nejsou zde žádné cesty ani stezky. Mapy jsem objednal předem od Norského polárního institutu - vč. poštovného vyšly na 2.200 Kč (ale nedávno jsem se díval že je již prodávají v pražské prodejně Kiwi).

Povrch je tu v létě totálně promočený vlivem tajícího sněhu a ledu a když se vše zkombinuje s nutností xkrát za den brodit ledovcové řeky (voda skutečně velmi, ale velmi studená) postup je značně pomalý. První den jsme zdolali asi 10km údolím Bjorndalen (Bjorn je po seversku Medvěd) a rozbili stany na vyvýšené plošině vedoucí do sedla mezi dvěma vrcholy vysokými cca 1.000 m n. m. (nejvyšší hory zde dosahují 1.700 m n. m.). Kousek od stanů jsme zorganizovali povinné střelby pro každého člena výpravy - bylo nutné jednak zbraň vyzkoušet jeslti funguje a druhak prověřit účastníky, jeslti jsou schopní se zbraní operovat. I Barbucha, která se zprvu zdráhala vzít medvědobijku do svých ruček, se trefila do improvizovaného cíle - šutru.

Co se týká rituálů kolem stanování - zde na severu je jeden obzvláště zajímavý a zdlouhavý. Jedná se o natažení nástražného systému v kruhu kolem tábora (poloměr cca 50m), který v případě přerušení zapne poplašné zařízení. Kromě dodržování zásad správného zacházení se zbytky potravy a nádobím, je to další prevence proti střetu s ledním medvědem. Tento "tripwire" jsem sestrojil v čechách na koleni a přivezl s sebou, jelikož zde v zásadě nic takového neprodávají. Šlo o menší sirénu, baterii z EZS, vypínač, vlasec a tucet půlmetrových, silných drátů na ukotvení vlasce. Sbalené ve vodotěsném pouzdře to vypadalo jako bomba, tak jsme zařízení pro jistotu rozdělili do více batohů. Vše fungovalo jak má - jediná a dosti výrazná nevýhoda systému spočívala v tom, že průměrně tak 2x za noc spustil poplach kolemjdoucí sob, či člen výpravy vypravujíc se zrovna s hajzlpapírem na cestu dalekou, nikoliv nekonečnou. Ten kdo měl právě službu a staral se o zbraň, musel v mžiku oka vylézt se zbraní ze stanu a řešit situaci - rozhlédnout se a v případě planého poplachu přiběhnout (většinou v nedbalkách) k zařízení, vypnout sirénu a případně znovu napnout nástražný vlasec.

Ještě k tomu chození na záchod - jelikož je třeba Špicberky zachovat prosté odpadků, každý si s sebou na záchod kromě hajzlpapíru a světlici proti medvědům bral i zapalovač, aby mohl použitý papír spálit. V Arktitě se totiž odpadky moc nerozkládají, co jednou zmrzne, v lepším případě sežere jeden z příslušníků fauny, v horším to tam zůstane pár dalších století.


Brodíme, brodíme, velryby lovíme

Druhý den v divočině se projevil jednak Joska piatru Mare a jeho zkušenosti nabyté zdravotnickým kurzem, když obvazem a medicínou ošetřil Barbuše vadnou nohu v nártu, druhak Mekkz když objevil opuštěný a zapomenutý hřbitůvek ruských a jiných verlybářů z dávných dob.

To už jsme ale byli v obrovitánské zátoce Colesbukta, kterou tvoří delta řeky Coles. Tahle delta má asi 4km na šířku a musí se přebrodit - brodí se cca pět různě širokých a hlubokých říček.

Uprostřed zátoky jsme kápli na zapomenuté Hudsonské tankery, které kdysi patřily velrybářům ale od doby kdy velryby začaly neregulovaně zaplavovat oceán a zvyšovat tak hladinu všech moří, jsou opuštěné a smutně na nás hledí v opuštěné krajině. K tomu všemu ješe Joska zastřelil a snědl velrybu, aby se mohl pochlubit, jak stojí na její lebce (jak dětinské, viz. foto).

Byla to šichta, ale na sklonku polárního dne jsme již ukládali své zmrzlé dolní končetiny do spacáků. Za odměnu se nám dostalo alespoň výhledu na vzdáleného mrože, který si vědom toho, že je z dostřelu, s úsměvem na rtech pohrával na jediném vyčnívajícím skalisku uprostřed viditelného oceánu.



Barentsburg

Třetí den v divočině - potkali jsme polární lišku (taková větší, umolousaná kočka). Cesta podél pobřeží ubíhá lépe než předchozí dva dny, takže po 20ti kilometrech štreky narážíme na prašnou silnici - jsme pár kilometrů od Barentsburgu, který je od Longyerbyenu vzdálen asi 55km. Barentsburg byl původně (r. 1920) holandskou osadou zbudovanou výhradně k těžbě uhlí. V r. 1932 byla práva k těžbě prodána Rusku a uhlí zde ruští a ukrajinští horníci těží dodnes. Městečko, které má cca 400 stálých obyvatel, je nechvalně známo občasnými výpadky dodávek potravin z Ruska (obyvatelé jsou na nich závislí) a také tím, že horníci dostanou výplatu až po odsloužení své tříleté šichty. Podmínky, ve kterých tu s rodinami žijí, se nedají srovnávat s těmi, které panují v norském Longyerbyenu. Jsou tu vidět většinou opuštěné budovy včetně nemocnice a sportovního centra (viz. fotky).

Prakticky nikoho jsme nepotkali, pouze v budově Hotelu, která fungovala též jako pošta, jsme našli, světe div se, kromě výčepačky také českého vědce - specialistu na flóru. Takže kytičkář:) Hodili jsme s ním pokec, vypili každý jedno pivo a za notný obnos pořídili chleba, bez kterého správný polárník nikdy nevyráží. Tábor byl rozbit pár set metrů za Barentsburgem, kousek od moře a také od maringotky jakéhosi ruského bagristy (kolem maringotky se válelo pár prázdných lahví vodky a úderník pracoval nepřetržitě).

Ráno začalo pršet. Mrholilo sice málo ale vyrtrvale a jelikož se Barbušina noha příliš nelepšila (možná také proto, že jsme minulý den ušli 25km terénem), rozhodli jsme se zmírnit tempo a po 10ti km rozbít další kemp.



Hladu navzdory

Následujících pár dní pokračovalo v monotóním duchu - vstát, uvařit, zabalit, jít deštěm a mlhou, sníst tatranku, zakempovat, uvařit, spát. Překonávání ledovcových řek a říček bylo stále na denním programu a přezůvky do vody se ukázaly jako jedna z těch důležitějších věcí (společně s tatrankami atp.).

Jedna zajímavá věc se ale přesto začla ukazovat - a to sice nedostatek jídla v hladovém stanu. Joska piatru Mare, nepsaný velitel stanu, sdílející ho s Barbuchou a Mekkzem a vládnoucí tam tvrdou rukou, začal uplatňovat kruté pravidlo: "Já půl, vy půl".

Trojice jedla z jednoho ešusu, který dosahoval asi polovičního objemu ešusu, kterým disponoval náš - sytý stan. Po pár dnech se ujalo nové přísloví "Mít hlad jak Joska po jídle" - znamenalo to opravdu veliký hlad.

Mekkz jakožto strážce tatranek nesvolil z pravidelných přídělů ani o píď a tak Joska nadále hubnul. Když jsem pak celou situaci konzultoval s ostatními strávníky z hladového stanu, Barbucha i Mekkz mi objasnili, že při společném nákupu se Joska vyjadřoval slovy "Já toho moc nesním, to tam nedávej, to nekupuj, vždyť jedem jen na pár týdnů...". Je možné, že paradoxně právě předešlé poustevnické zkušenosti tohoto horala zapříčinily nynější neradostnou situaci hladového stanu.

Po dalších pár dnech pochodu jsme se ze severy začali blížit k Longyerbyenu. Mohli jsme jít přímo údolím a pak pár kilometrů po silnici nebo se dát zkratkou - překročit hřeben v čele s horou Trollsteinen (849 m n. mm). Barbucha, jejíž noha se začla díky silnému prášku lepšit (i když jsem nabyl podezření, že měl neblahý vliv na mozkovou činnost], se rozhodla pro zkratku - vylézt 45° svahem po pohyblivé suti zakončené několikametrovou sněhovou převějí přímo na vrcholový hřeben a dále na vrchol. V prudkém slunci a čistém vzduchu to vypadalo na maximálně 100 metrové převýšení, nicméně nakonec se z výstupu vyklubal výkon na hranici rizika! Z převýšení se vyklubalo 400 m a sklon suťoviska byl stále prudčí. Nicméně naše kohorta se nezalekla a po pár hodinách snažení jsme stanuli na vrcholu Trollsteinenu. K útesům obklopující Longyerbyen už nám tedy zbývalo jen pár kilometrů chůze s kopce, převážně po sněhu. Na jednom asi 200 metrovém útesu s výhledem na městečko jsme rozbili kemp, který jsme používali po následující tři dny.


Zpět v civilizaci

Výlety pro pivo a ostatní zásoby do Longyerbyenu byly zábavné. Například jsme navštívili nejsevernější hospodu s nejsevernější, velmi ráznou, výčepačkou. Ta, když spatřila, jak Joska s puškou připevněnou k batohu suveréně nakráčel do její hospody, nám celkem drsně a názorně vysvětlila, že s bouchačkama se do hospody nechodí. Je totiž nutno mít vyndaný závěr, aby ostatní viděli, že zbraň není akceschopná.

Ještě k alkoholu - stálí obyvatelé Špicberk mají alkohol na příděl (myslím, že cca basu piv na měsíc, limit přídělu tvrdého alkoholu je nám neznámý). Dočasným příchozím - turistům, kteří se zde zastaví při zámořské plavbě (zastavují tu ty největší zámořské výletní lodě) a dobrodruhům našeho ražení se počty nakoupeného alkoholu píší na zpáteční letenku - limit je 16 bas třetinkových piv na měsíc.

Po třech dnech odpočinku jsme se vydali volným terénem k letišti - čekala nás poslední noc v divočině. Cestou jsme minuli norskou radarovou základnu, střelnici kde jsme vystříleli zbylé náboje (zpět odprodat se nedají a do letadla je nevezmou) a také vchod do světové semenné banky, kde jsou uložena semena všech důležitých rostlin (http://aktualne.centrum.cz/zahranici/evropa/clanek.phtml?id=522341). Poté jsme rozbili stany v kempu u letiště a já se zBitem jsme vyrazili do města.


Dělbuch a poslední Odinův šprým

Cestou jsem se rozhodl odpálit světlici, která již byla k nepotřebě: chytnul jsem světlici do tří prstů, škrtnul a čekal: hoří, hoří, hoří... a najednou rána jak z děla! Prsty zůstaly všechny, ale zdravé zdaleka nebyly... Jelikož "světlice" sloužila k plašení polárních medvědů, přecejen to se mnou trochu otřáslo a zBita notně překvapilo. Následně jsme se se zBitem odebrali do nedalekého zdravotnického zařízení, kde jsem byl ošetřen sličnou sestřičkou a následně propuštěn. Světlice (anglicky Flare) totiž nejspíš nebyla světlice, ale dělbuch. Druhé vysvětlení, které přicházelo v úvahu, bylo, že světlice byla vadná. No každopádně k vážnějšímu zranění nedošlo a my se vydali čekat na letadlo. Odlet se však nekonal...

Odin zřejmě nechtěl 5 smradlavých (žádné velké koupele se po dobu výpravy nekonaly) a vyhublých (hladový stan) postav vpustit do civilizace a tak seslal mlhu. To mělo za následek, že aerolinky Norwegian nám zaplatilz ubytování ve zdejším přeluxusním hotelu Radisson Blu Polar Hotel****, který je navíc ještě vůbec nejsevernějším na světě. Na mojí otázk zda jsou na pokojích sprchy s teplou vodou se recepční pouze nenápadně pousmál a odvětil že "samozřejmě"... Tu noc jme zakusili smysl úsloví "z extrému do extrému": Zlaté kohoutky, televize a lednice s pivem na každém pokoji nám dali na okamžik klamný pocit bohatství. Ráno pak vládl Joska pravidlem "Já půl, vy půl" celému hotelu při snídani typu švédského stolu.

Odpoledne jsme po menších komplikacích odletěli do Oslíka. Jelikož původní letenky byly každá od jiné low-costové společnosti a spoj z Osla na nás těch 24 hodin nepočkal, museli jsme zakoupit letenky od ČSA (cca 5.500,-/osobu) a díky Joskovi, který nám půjčil peníz, jsme k večeru úspěšně dosedli na Ruzyňské letiště.

Související fotogalerie: Špicberky 2008

    Přidejte komentář:

    Jednacesta.cz podporuje:

    antifa.cz respekt.cz greenlandoutdoors.com hatefree.cz

    Weblog

    [13. 4. 2017]

    Lezba v Juře, Jura v lezbě - surreální zmatenost pro dorost, psáno z pohledu pátého imaginárního účastníka zájezdu.


    [30. 30. 2017]

    Přijeli jsme ze severu, tuna je líčení: Finský Lemmenjoki v zimě: divočina i wellness na 68. rovnoběžce.


    [23. 1. 2017]

    Je zima, čas vandrů. Kennedy mi poslal report z našeho společného výletu do Krušných hor: První zimní alkovandr aneb Kennedyho krušné odpanění sněžnic a 14 dní na to sepsal Z Lípy do Lípy "na srabáka".


    [15. 10. 2016]

    Doplnil jsem povídání z Islandu: Překročení Islandu 2016: 400km pěšky Mordorem.


    [24. 3. 2016]

    Přidal jsem článek a fotky z putování zamrzlou finskou tajgou: Přes zamrzlé Laponsko: sobí stopou .


    [2. 12. 2015]

    Přidáno pár fotek z Brd: Brdy - holení chlupů.


    [13. 11. 2015]

    Po dlouhé odmlce jsem přidal povídání z 35 dní trvajícího dvoumužného vandru po severním Finsku a Norsku: Finsko/Norsko 2015: Zkrocená tajga neboli dva muži ve srubu Další články budou následovat.


    [28. 1. 2015]

    Přidal jsem report ze zimního přechodu Hardangerviddy: Zmrzlým perem: Zimní přechod náhorní plošiny Hardangervidda.


    [7. 11. 2014]

    Přidal jsem fotky z vandru podzimní Malou fatrou.


    [20. 10. 2014]

    Konečně jsem zkompletoval fotky a líčení z Grónska: Grónsko 2014: Výprava k jezeru Tasersiaq aneb 25 dní v pustině.


    [27. 8. 2014]

    Jsme zpět v ČR, výprava do Grónska byla úspěšná, fotky a líčení dáváme dohromady, více informací je zatím zde: http://gronsko2014.jednacesta.cz.


    [6. 7. 2014]

    Přidal jsem fotky a report z výšlapu na Piz Bernina (4,049 m) - českým stylem na alpský vrchol .


    [18. 6. 2014]

    Přidal jsem fotky z vandru Šumavou.


    [15. 5. 2014]

    Přidal jsem fotky z přechodu Jizerek a Krkonoš.


    [4. 2. 2014]

    Přidal jsem fotky ze zimního vandru přes vojenský výcvikový prostor Jince (Brdy).


    [24. 1. 2014]

    Ve fotogalerii z vandrů přibylo pár věcí: Javorníky - leden 2014 a Brdy - Leden 2014 - Bleskovka.


    [11. 12. 2013]

    Přidal jsem fotky a report z odpočinkového zimního vandru přes Jizerky.


    [17. 10. 2013]

    Konečně jsem zkompletoval líčení a fotky z Urho Kekkonen 2013 - vandr podzimní finskou tajgou. Byl to nejhezčí vandr mého života:)


    [21. 4. 2013]

    Soarss mi dodala report z jejich cyklovejletu po španělským ostrově Menorca: Menorcou na kolech Je tam i pár fotek, tak to omrkněte.


    [21. 3. 2013]

    Odemykám report ze zimního přechodu Slavkovského lesa: Zimní přechod Slavkovského lesa - příběh tří kamarádů: Vysoký, Hubený a Studený a zároveň přidávám spřízněnou fotogalerii.


    [6. 3. 2013]

    Dopsal jsem líčení z vandru hlubokou stopou: Zimní vandr přes Lužické hory - hlubokou stopou.


    [29. 11. 2012]

    Přidal jsem pár fotek z vandru po Rychlebskejch horách a Polsku: Rychlebské hory a Polsko.


    [24. 10. 2012]

    Přidal jsem pár fotek z Maroka: Maroko 2012 - Na turistu.


    [19. 8. 2012]

    Přidal jsem pár fotek do fotogalerie Alpy - Pitztal 2012.


    [2. 8. 2012]

    Dopsal jsem stručný report o Lezeckém zájezdu do Frankenjury.


    [17. 7. 2012]

    Přidal jsem článek o tom Jak jsem Barbuchu vyvezl na Súlov a zároveň zejtra razíme do Jury drtit v dešti 5tky!! Jo a beru foťák, takže něco přibude...


    [23. 4. 2012]

    Přidal jsem článek o Lezecké výpravě do jižní Francie a zároveň pár fotek z téže akce.


    [14. 3. 2012]

    Přidal jsem Joskův deník z výstupu na Mera Peak v Himalájích roku 2009.


    [4. 3. 2012]

    Přidal jsem pár fotek ze zasněžených Krkonoš


    [13. 2. 2012]

    Špicberky 2008 - výprava do arktické pustiny, aneb 14 dní divočinou s hladem v zádech - po čtyřech letech jsem přidal líčení z cesty po Špicberkách z roku 2008.


    [1. 2. 2012]

    Deník z výpravy do rumunského pohoří Apuseni roku 2003 - přidán prastarý deník z putování Rumunskem.


    [29. 1. 2012]

    Zimní bivak v Jizerkách - zahrabat se do sněhu


    [30. 10. 2011]

    Vandr Střela 2011 (Silver River) - další návštěva divoké řeky Střely.


    [28. 10. 2011]

    Klimakterium 2011 - 4denní pochod přes slovenské pohoří Vihorlat.


    [30. 9. 2011]

    Maroko 2011 - 14ti denní lezecko-poznávací vejlet do Maroka.


    [21. 8. 2011]

    Kungsleden - 450km napříč Laponskem daleko za polární kruh.


    [17. 2. 2011]

    Krušnohora 2011 - Krušnohorské mlžné trápení bylo pouze pro silné povahy s kladným vztahem ke slivovici...


    [29. 1. 2011]

    Vandr Brdy - leden 2011 - zimní víkendovej vandr z hospody U Paviána na kemp Swamp.


    [24. 10. 2010]

    Jizerky na podzim 2010 - Fotky z víkendový štreky Hospoda u Kozy - Hejnice.


    [19. 7. 2010]

    Alpy 2010 - Silvretta - 15 fotek z Alp.


    [8. 7. 2010]

    Nízké Tatry 2010 - Pár fotek z Nízkých Tater - přechod hlavního hřebene.


    [17. 1. 2010]

    Zimní přechod části Beskyd - 8 neohrožených polárníků vedených velkým Rykatánem... nezapadli!.


    [17. 12. 2009]

    England 2009 - Fotky z anglie - kvůli práci nebylo moc času na focení, tak jenom pár obrázků z národního parku Dartmoor a z Plymouthu (město za hranicí)...


    [18. 7. 2009]

    Alpy 2009 - Bernina gruppe - Pár dní v Alpách na hracicích Itálie a Švýcarska, bylo zrovna pěkný počasí na vylezení několika kopců...


    [23. 12. 2008]

    Zima na Islandu - Po 10ti denním putování Islandem jsme zjistili, že v zimě je tu opravdu zima a vítr opravdu fouká... Za to tu nepotkáte turistu - možná proto, že slunce vychází na 4-5 hodin děnně (přičemž je stejně většinou zataženo)...


    [4. 8. 2008]

    Svalbard 2008 - Heroický přechod části Špicberk v 5ti lidech plný potu, krve, deště a ledového větru... no vlastně až na odsunutí odletu o den to bylo bez zádrhelů..


    [28. 6. 2008]

    Roháče 2008 - jeden z tréningových treků přípravy na Špicberky..


    [31. 5. 2008]

    Krkonoše 2008 - 2 denní vejlet do Krkonoš.


    [1. 5. 2008]

    Střela 2008 (Silver River) - víkendový vandr kol divoké řeky Střely.


    [12. 2. 2008]

    Zimní vandr po Jeseníkách - Právě jsem se vrátil z Hradu.. eee, z vlaku, no prostě zimní přechod Jeseník úspěšně zakončen...


    [2. 11. 2007]

    Vandr T. O. Divizna 2007 - Jeden ze skvělejch vandrů na Divizně.


    [27. 7. 2007]

    Alpy 2007 - výstup na Grossvenediger (3666 m.n.m)


    [2. 8. 2007]

    Alpy 2007 - Ortler - Par vejletu do alp a tudiz neco kycovitych fotek zde...


    [12. 7. 2006]

    Skotsko - Paradni zem, supr dest, supr priroda, supr lidi a paradni pivo...


    [11. 2. 2006]

    Sherpalimit 2006 - První a zatím zároveň poslední ročník extrémního treku Sherpalimit.


    12. 6. 2005

    Vandr Beskydy - léto 2005 - Z Rožnova pod Radhoštěm po Česko-Slovenskejch hranicích na Lysou horu...


    22. 1. 2005

    Zimní vandr přes Labské pískovce - lednový pochod z Děčína do Jetřichovic a Chřibský.


    13. 11. 2004

    Děčínský sněžník 2004 - Zimní vandr - z Děčína přes Ostrov na Děčínský Sněžník.


    27. 9. 2004

    Rumunsko - Retezat - dneska sem se vratil z Rumunska z Retezatu, takze pridano par fotek...


    15. 8. 2003

    Roháče 2003 - s Pandou, Barbuchou a Joskou v Západních Tatrách.


    24. 7. 2003

    Rumunsko 2003 - další trek po Rumunsku.


    23. 8. 2002

    Rumunsko - Apuseni 2002 - 14ti denní vejlet do rumunského pohoříčka Apuseni.