První zimní alkovandr aneb Kennedyho krušné odpanění sněžnic

ČLÁNEK: První zimní alkovandr aneb Kennedyho krušné odpanění sněžnic

V Čechách napadl sníh!! Kennedy u příležitosti této nevídanosti pokřtil své 4 roky fungl nové sněžnice a zážitky z Krušných hor, kde jsme pochodovali společně, popsal v následujícím článku.

O autorovi:
Kennedy jde tam, kam se i peklo bojí. Je cynickým neodarvinistou a pesimistou, především ale ctitelem monotónních činností jako je chůze, jízda na kole, venčení psů, či milování milfek.

ZIMA. Jak je to dlouho kdy jsem naposledy viděl sníh? Podotýkám pravý sníh, nikoli ten made in sněžné dělo. Dost možná pět let, nepočítám-li záběry z televizních dokumentů nebo pořady typu Hledání ztraceného času. A jelikož tvrdošíjně odmítám za sněhem létat do cizích krajů a trvám na tom, že sníh by měl létat za mnou, vypadalo to posledních pár let, že už sníh možná uvidím jen v oněch dokumentech.

Kdysi před čtyřmi lety jsem zakoupil zbrusu nové sněžnice, abych si je nemusel každý rok půjčovat za pár korun (asi 2 kila na den) v Hudáči. Měl jsem je na noze zatím jen jednou – když jsem si je doma na koberci zkoušel. A párkrát posloužily jako tréninková zátěž v Beskydech a Jeseníkách. Až do letošního ledna byly vystaveny v mém pokoji spolu s péřovou bundou. Inu, Murphyho zákony šlapou jako japonský hodinky. Až do letoška.

Když jsem na Silvestra v poklidu šlapal osmdesát kilometrů do práce na kole a hověl si v teplotě lehce pod bodem mrazu, ještě nic nenasvědčovalo tomu, že by se letos mělo udát něco mimořádného. Ale nakonec paní Zima skutečně dorazila. Ve své běžné podobě. První lednový víkend ještě pohltila práce, ten další už Krušné hory. A jelikož Přemák byl po tradičním vánočním rozchodu s láskou natěšený na trochu sněžného utrpení, rozhodli jsme se vyrazit. Krušné hory jsem vybral jednak z toho důvodu, že je příliš neznám a měl bych si svojí neznalost tohoto koutu republiky doplnit, jednak proto, že mě navnadila katastrofická reportáž na TV NOVA slibující arktický mráz, orkán a apokalypsu. Ideální podmínky k tomu vydat se z Jirkova k přehradě Fláje.

Pátek 13. 1.

Z kraje bych rád podotkl a poučil neznalé, že sněžnice jsou vyhledávanou pomůckou všech milovníků adrenalinových sportů, mladých extrémních horolezců a sportovců, kteří holdují stop and go aktivitám. Přináší řadu dramatických zážitků. Už samotná rychlost pohybu na nich se leckdy blíží až ke 3 km/h. I z tohoto důvodu jsem trasu načrtl jen přibližně, protože pohyb na sněžnicích bývá dosti zrádný – záleží na množství a typu sněhu a aktuální fyzické zdatnosti. Ta moje nebyla zrovna nic moc, na sněžnicích jsem 5 let nestál a navíc měl noční službu v práci ze čtvrtka na pátek.

Vyráželi jsme v onen pátek… Přímý vlak do Jirkova jel lehce něco přes dvě hodiny a urputná snaha trochu dohnat spánkový deficit se vyplatila. Nejprve musím ještě vyřešit drobný problém. A sice, komu z vás se někdy nepřihodilo, že jste si doma něco zapomněli? Nikomu? OK. Já zapomínám pravidelně. A pro tentokrát volba padla na … NŮŽ! Dle názoru Přemka nejdůležitější součást výbavy (pozn. premek: hned po zapalovači!). Ale to je dle jeho názoru (a též dle váhy jeho batohu) každá druhá věc. Naštěstí a zcela výjimečně má u sebe asi pět náhradních nožů, včetně jakési bizarní mačety na batohu, a tak mi jeden levnější, asi za 150 eur, může zapůjčit. Usínám mikrospánkem s blaženým vědomím, že nezahynu hlady nad salámem, jenž nebudu mít jak ukrojit.

Následuje Jirkov – malé městečko s asi dvaceti tisíci obyvateli rozmanitých ras, kteří zde žijí v naprosté kosmopolitní a multikulturní symbióze. Dle plánu jeho aglomerací jen rychle probíháme. Byl jsem zde naposledy minulý podzim a nemít kolo asi bych multikulturní symbióze daleko neutekl. Takže jen bleskový nákup cigaret v místním Penny marketu, chvilka bloudění kolem přivaděče Ohře – Bílina a hurá po zelené značce směr Lesná. Později mě to trochu mrzí, protože ke konci přivaděče jsem si na zdech všiml pěkného komiksového graffiti, které by si zasloužilo fotku. Pozdě umění honit…

Naše cesta vede sice převážně po značených trasách, ale jen co míjíme ve vísce Drmaly poslední stavení, je jasné, že sněžnice budou tento vandr naprostou nezbytností. Začátky jsou jak jinak než krušné. Na několikerý pokus zápasím s ráčnami a k tomu se snažím vyladit nastavení uchycení paty. Nakonec se mi osvědčenou metodou pokus – omyl, daří docílit toho, že mě nikde nic netlačí a zároveň se i docela pohodlně jde.

První scenérie po vstupu do lesa není zrovna optimistická. U potoka Lužec nalezla smrt menší srnka a na torzu jejího těla hoduje několik káňat. I uprostřed cesty se rozprostírá krvavý flek. Pro mého kolegu, nadšeného amatérského ornitologa, je to ale rajský pohled na vzácně viděný slet několika dravců stejného druhu na jednom místě (pozn. premek: káňata, krkavci a možná i nějaký další dravec!).

Sněhu může být odhadem do půli lýtek a s tím jak stoupáme, ho stále přibývá. V momentě kdy překračujeme výškovou hranici sedmi set metrů a objevují se úseky bez stromů, se do nás opírá docela silný vítr. Sice ne tak silný jako ten co mají na NOVĚ, ale při bočních nárazech se mnou občas trochu zahýbe. Přemák vlastní chytrý přístroj, který využívá jednoduchého principu otáčivé vrtulky k měření rychlosti větru dle Beaufortovy stupnice. Ani při opakovaných pokusech se mu však nedaří naměřit vyšší hodnotu než k hranici 30 km/h – tedy normální vítr. Horší je však spíše horizontální sněžení přímo do obličeje.

V Lesné jsme ale i tak dle plánu, kolem třetí odpoledne. A Přemák neodolá - mimo plán - návštěvě místního Hotelu/hospody. Rychle do sebe lámem několik vychlazených Plzní, můj společník grog a polívku, já raději jen tradiční smažák s hranolky. Jo, je to prasárna, ale dlouho jsem ho neměl a absťák byl silnější. Přemka udivují místní ceny, které jsou poněkud nižší než v jiných horských oblastech. Rozdíl oba zarovnáváme vydatným dýžkem pro obsluhu. Začíná se stmívat a venku stále vládne vánice s poctivým sněžením. Místní návštěvníci nás upozorňují, že zavřený je i Klínovec ze všech stran a nedoporučuje se vyjíždět ani běžkařům. Je pravda, že po cestě byla absence běžkařů citelná. Naštěstí nejsme běžkaři.

Je něco před pátou, rychle se stmívá a nás čeká cesta k dalšímu záchytnému bodu – Nové vsi a tamní restauraci Sokolovna. Náš čilý postup je poznamenán částečným vlivem alkoholu. Tedy hlavně Přemák je posilněn rumem a zpočátku se skoro vznáší. Asi první kilometr. Pak naopak přichází menší krize. Raději tedy prošlapávám stopu – máme před sebou ještě bezmála sedm kilometrů těžkým terénem: jednou se mi podaří při neobratném pohybu dozadu zakopnout a upadnout přes sněžnice, o chvíli později se zase i navzdory jim, nořím až po pás do sněhové závěje. Stále sněží. I tak se vysněná vesnice rýsuje za svitu čelovek krátce po sedmé hodině. Ptáme se kolem procházející dvojice žen na nejbližší hospodu a ty nám doporučují Restauraci Pod Lípou. Moc se mi to nezamlouvá, trvám na Sokolovně, která dle fotek na internetu vypadala velice čtyřkově, tedy lákavě. Přemákovi se ale už dál nechce, a jelikož není ani jasné zda má Sokolovna otevřeno, rozhodneme se složit naše krosny Pod Lípou.

Čepuje se Březňák jedenáctka, který Přemkovi nechutná. Já ho považuji za takový lepší Braník a v pohodě lemtám co to dá. Řešíme smysl života a Přemek tři místní kočky v obležení jejich (pravděpodobně) partnerů. Možnost dostat nakládačku od přesily místních štamgastů je samozřejmě velice lákavá, ale i tak se snažím míru neslušných poznámek na adresu horských děvčat spíše brzdit. Naštěstí jsme co chvíli vyrušeni záplavou smsek od přátel. Neboť na TV NOVA včetně jejich internetových stránek právě probíhá smetení Krušných hor v přímém přenosu, a Lucce Borhyové rozhoupal orkán už i poprsí. Všichni jsou přesvědčeni o tom, že už jsme na onom světě navždy zmrazeni a pohřbeni. V hospodě se každopádně umírá docela dobře. Přemák statečně odepisuje a posléze vyřizuje i telefonáty a já nechápu, jak snadno lze mediálně vyvolat paniku.

S přicházející půlnocí odchází artikulace a tak je čas vydat se hledat dnešní nocleh. Původně jsem si ho představoval trochu jinde, ale sil se již nedostává a dopadá to tak, jak je obvyklé v podobných případech. Přímo naproti hospodě se nachází menší opuštěné koncertní/divadelní podium. Kryté je sice jenom z jedné strany, ale zrovna z té, ze které fouká vítr, takže pohoda. Vytahujeme péřové bundy, ale mráz stejně nevnímáme, funkce tělního radiátoru se ujal přítel alkohol. Rozbití bivaku je dílem chvilky. Vše ostatní již v mém případě pohlcuje pád do zaslouženého spánku. Přeci jen 20 kilometrů a 7 piv na rozehřátí docela stačilo.

Sobota 14. 1.

Vstáváme pozdě - okolo deváté. První co zjišťuji je, že jsem celý zapadán sněhem. Vzhledem k tomu, že není žádný extra mráz (okolo minus tří) to není dvakrát dobrá zpráva pro můj péřový spacák, který během noci solidně navlhl. Pozdě se proklínat, když jsem ožralý prase a nejsem schopnej přes sebe ani přehodit plachtu. IT podnikatel Přmysl, který si může dovolit i žďárák, je na tom o poznání lépe. Další komplikací je moje kocovina. Takže zatímco benzínový vařič ohřívá polévku a čaj, já do sebe futruju takřka celou čokoládu a přemýšlím, zda se pozvracím nebo omdlím. Asi po půlhodinovém zápasu se sebou samým se situace začíná zlepšovat natolik, že jsem schopen pozřít menší množství slepičí polévky a pomalu začít uklízet věci. Před cestou si ve chvilce osobního hrdinství sundávám i spánkové podvlíkačky, abych se po cestě příliš nepotil. Přemák, který je má nasazené už od pátku si je srabácky nechává, byť se včerejší den příliš neosvědčily (pozn. přemek: 3 dny jsem měl jedny hadry, ve kterých jsem i spal – v zimě nemá cenu se zdržovat převlíkáním krom výměny péřovky za goráčovku a naopak).

Vyrážíme po jedenácté dopoledne a vůbec se za to nestydíme. Stezka vede po červené turistické značce, jež je zároveň i naučnou stezkou Flájská hornatina a – to především – úsekem Krušnohorské lyžařské magistrály. A právě obava ze záplavy běžkařů, tak jak je známe ze sezónních Jizerských hor, Šumavy a neřku-li Krkonoš, byla před tímto vandrem mou nejhorší noční můrou. Není totiž nic děsivějšího než „utíkat“ na sněžnicích středem cesty a zoufale uskakovat na všechny možné i nemožné strany za ohlušujícího řevu „Stopaaaa!!“. Jenže veškeré obavy se ukázaly jako liché. Neslavně proslulé běžkařské kolejnice zde sice vedou, ale po tom kdo je způsobil, není už ani památky. Přemek chce jít ve stopě, protože to je méně namáhavé. To zásadně odmítám a prošlapávám, poctivě mimo stopu. Stále sněží. Za nějaké dva kilometry běžkařská stopa stejně mizí po nánosy čerstvého sněhu. Teplota se drží stále jen těsně pod nulou, vzduch je vlhký, leč sníh prašný. V některých úsecích se bořím i já jakožto výrazně menší, lehčí a s lehčím batohem, až po kolena. Přemák, který si na sobě nechal od rána podvlíkačky značky Devold, hřejivost stupeň Amundsen, se potí jak norský polárník v Čadu. Raději vždycky po určitém úseku zastavím a počkám neb vlk nechodí po horách, ale po hýždích.

Necelý kilometr před Míškem si dáváme pauzu v luxusním, ze tří stran krytém, přístřechu o jehož existenci mapa mlčí. Vyroben z velkých, natěsno poskládaných klád nabízí velice útulné útočiště pro odpočinek. Nachází se na větrné hůrce, a i když zrovna fičí směrem do jeho otevřeného vstupu, byl by zde velice útulný nocleh. Bohužel. Dnes nás čeká ještě nějaká ta práce.

V Mníšku dochází k překročení hranic. Vítá nás stará dobrá Německá orlice a spolu s ní i tradičně vzorně udržované a protažené cesty. Žlutá turistická značka aneb stezka s poetickým názvem Schweinitztalwanderweg (miluju německé složeniny - jako snad každý), již protažená není. Opět prošlapávám cestu. Jde to ztuha a na Přemáka vyjma sněhu padá i hlad. Stále sněží. Rozhodujeme se pro pauzu v místním přístřešku, který ani zdaleka není tak luxusní jako ten předchozí. Tento je stlučen pouze z prken a ze všech stran do něho táhne. Přemysl vaří polévku, já pouze zevluju. Je něco málo po třetí hodině odpolední. Dal bych přednost pochodu za světla, ale na druhou stranu noční chůze po bílé přikrývce s možným nečekaným zapadnutím do neviditelné závěje má také své kouzlo.

Znovu se naše duralová chodidla dávají do pohybu až okolo šesté – pauza i strava byly vydatné. Postup je průměrně náročný, na některých odbočkách se musíme spolehnout na moji GPS, což Přemák jakožto příznivce klasických map nese těžce. Má ale smůlu. Jeho papírová mapa ukončila svoji působnost kdesi pod Mníškem a ocitneme se na ní zase až zítra. Po opětovném napojení na naučnou stezku Flájská hornatina míjíme vrch Pestrý (875 m) a posléze i Jelení hlavu (874 m). Nejedná se zdaleka o nejvyšší body naší cesty. Ten nejvyšší jsme už minuli u Lesné a dosahoval k 911 metrům. Ale Jelení hlava Přemkovi takovým způsobem učarovala, až se usmyslel, že bychom na ní měli nocovat. Sněží. Kurevsky sněží už skoro 40 hodin v kuse a do toho fouká. Copak sníh, s tím nic neudělám a spacák v batohu už mám tak jako tak vlhkej jak Přemák podvlíkačky. Ale s větrem něco udělat můžu. Takže možnost hřebenového bivaku rázně zamítám a razím vyšlapávat stopu směrem k vodní nádrži Fláje. A tak se posléze napojujeme na cyklo/běžkařskou stezku číslo 23. Něco jako dálnice číslo 23 z lacinýho americkýho road movie, která se člověku stane osudem… Z brození se prašanem do půli lýtek i více, se náhle stává pohodová normální chůze. Docela to na chvíli vítám. Prošlapávání jsem si užil víc jako dost a moje vnitřní stehenní a lýtkové svaly mi občas lehkou křečí připomínají svoji existenci. Přeci jen, dlouhá sněžnicová abstinence je znát.

Je deset hodin večer, tma, sněží. Jen vítr se už uklidnil. Počet běžkařů za celý den: 0. TV NOVA funguje. Po příchodu k Flájím zjišťujeme nemilou věc. Stezka, po které jsme se chtěli další den vydat směrem k Oseku je uzavřená, a podél celého území jižně od nádrže se táhne vysoký dřevěný plot. Obora Fláje. Moje GPS na ploty a myslivce nehraje, běžný turista je na tom poněkud hůře. V noci s tím ale už nic nevymyslíme, a jelikož se hlásí únava, je čas na bivak. Přemák v lese nachází místo pod menším smrkem a rychle vysekává naší budoucí ložnici. Vyšlapávám v okolním prašanu plácek a několik cest – k budoucímu záchodu (pozn. přemek: ochranné pásmo I. stupně hehe) a směrem k blízkému potoku a poté se srabácky ujímám lopaty. Vím, že na tolik potřebné zahřátí při zastavení, je to ta nejlepší činnost. A hlavně k rozehřátí zmrzlých rukou, které jsou v mém případě extrémně citlivé. Nevím proč mi Satan musel k chlapskýmu tělu nadělit dámský ruce… Ale je pravda, že za to může i moje věčná neochota investovat do lepších rukavic a brečet tedy nemá cenu (pozn. přemek: a to jsem Kennedymu půjčil svoje záložní z Brudry - na nakládání ledu!). Alespoň si závěr dne zpestřím tím, že vyhlašuji soutěž o nejrychlejší sundání sněžnic. Vyhrávám se solidním desetiminutovým náskokem. Je ale nutno férově podotknout, že zatímco moje sněžnice mají ráčny, Přemkovi disponují páskovým utažením, které lehce zamrzne. I tak by se ale mohl pro příště zlepšit.

Teplota klesá. Jestliže ráno stoupala místy až k nule, nyní je na minus pěti a stále padá. Není moc času na otálení, vytahuji záložní letní spacák, který použiji jako vložku do navlhlého péřáku. Chvíli ještě postávám v péřové bundě s cigaretou a přemýšlím, zda by nebylo lepší spát v ní. Nakonec se ale rozhodnu, že to risknu a uvidím, na kolik voda snížila výhřevnost mého modrého husího kamaráda. Sněží. Sněží i přes větve smrku a sníh roztávající na čemkoli co má vyšší teplotu než 0 stupňů je všude. Dobrá, přehazuji přes sebe baumax plachtu. Dnes jsme navzdory kocovině a pauzírování urazili okolo patnácti kilometrů vesměs obtížným terénem. Spánek a teplo je to, co je člověku na horách v zimě odměnou.

Neděle 15. 1.

Vstáváme klasicky před devátou. Přemák konstatuje, že v noci mu byla trochu kosa. Teploměr k ránu ukázal kolem minus osmi. Mně bylo tak dle očekávání. Tedy žádná hitparáda, ale nakonec se žádné drama nekonalo a vyspal jsem se poměrně dobře. Problémem je pouze zápas se zamrzlými botami. Zmrzlé jsou jak Přemyslovy bizarní sněhule, tak moje trekové Maindly. Za všeobecného nadávání se nakonec oba do kamenných střevíců nasoukáme.

Rozhoduji se doběhnout k blízkému potůčku pro vodu. Je ráno a nazouvat si hned sněžnice? Ne, to je ještě zbytečné a včera jsem si cesty kolem na sněžnicích bez problémů vyšlapal. Omyl. Druhým krokem zapadám levou nohou až po rozkrok. Takže znova a pomalu. Nazouvám sněžnice, sestupuji k potoku a … vymáchám si v něm spolu s pet lahví i jednu rukavici. Během chvilky je z ní led. Naštěstí mám náhradní. I tak mi zase mrznou ruce a musím si je střídavě ohřívat o tělo. Byl jsem na vandrech i v teplotách okolo minus dvacet a ruce mi mrzli stejně, jako když je minus osm. Co minus osm, už při minus dva to stojí za starýho Scotta. Nebudu brečet, prostě bude třeba koupit nějaký řádně předražený rukavice, a když to nepomůže, budu moct nadávat aspoň na výrobce a prodejce a ne na svoje ruce.

Dám si ovesnou kaši a čaj a ten mi pomáhá rozehřát se na stupeň, při kterém jsem už schopen sbalit spacák a ostatní věci. Opět nadchází chvíle hrdinství s podvlíkačkami. Ale vím, že o několik desítek minut později se to náramně vyplatí.

Dříve jak v jedenáct se nám vyrazit nedaří, ale i to považuji za solidní čas. Po trochu dobrodružném brodění se v metrových závějích zpět na cestu se musíme rozhodnout pro trasu. Nakonec vyhrává varianta s „dálnicí“ číslo 23. Ta kopíruje celou oboru Fláje a posléze se stáčí do vesnice Dlouhá Louka, odkud lze pokračovat po modré turistické značce do Oseka. Mimochodem – sněží. Ubíráme se nízkým uježděným sněhem a začínáme potkávat první běžkaře. Vítr již úplně utichl a výstraha smrti odfouknutím nejspíš zmizela z televizních obrazovek. To je pro nás špatná zpráva. Zatím to není nijak dramatické, ale lidí přibývá. No, dálnice D1 ostatně taky ožívá až po obědě.

Přemák si monotónní pochod po upravené cestě krátí spíláním myslivcům a má chuť použít svůj hrozivě vyhlížející mačetový nůž k prosekání plotu obory. Nedivím se mu. Taky nejsem příznivcem podobných omezení v naší přírodě. Člověk chápe rezervace a chráněná území, ale obory… Obora Fláje má rozlohu 1930 ha a zabírá velkou část na jižní straně nádrže. Tak velkou, že se musí několik kilometrů obcházet a blokuje mnoho významných cest, mimo jiné též výstup na nejvyšší místní vrchol – Loučnnou (956 m). Je to o to smutnější, že obora je využívána ke komerčnímu lovu. To vše pod správou Lesy ČR.

Dle dostupných internetových pramenů se o přístupnost obory vedou dlouhé spory. Občas Lesy ČR pořádají „Dny otevřených dveří“ kdy může oboru navštívit i veřejnost. Hlavním argumentem nepřístupnosti, je pochopitelně výskyt vzácných živočišných druhů – především tetřívka obecného. Vzácné a chráněné druhy se ale vyskytují i na spoustě jiných míst v ČR a přístup tam zakázán není. Takže ať člověk chce nebo ne, pomyslí si něco ne úplně pěkného o soukromých komerčních lovech. Vzhledem k tomu, že oboru založil někdy v druhé polovině osmnáctého století šlechtický rod Valdštejnů a během první republiky - v roce 1923 ji pod záminkou pozemkové reformy zkonfiskoval Český stát, a po celou dobu své existence sloužila k „lovu pro zábavu“, jsme se v jednadvacátém století nikam moc neposunuli. Valdštejnové nebo čeští myslivci, rozdíl nevidět. A řekl bych, že tetřívek obecný určitě nebude druh, který by byl na tomto území v centru zájmu.

Ale dost subjektivní kritiky. Není obora, je aspoň nádrž Fláje, podél které jdeme déle než by nám bylo milé. Nabízí ale krásné výhledy na zamrzlou a zasněženou hladinu, stejně jako na zalesněnou krajinu v pozadí. Monumentálnost lesa a vláda stromů je ostatně patrná v celém pásmu Krušných hor, tedy v těch oblastech, které nebyly poškozeny těžbou. Relativně nízká poloha nahrává tomu, že lesní patro dominuje na většině jejich území. A v kombinaci se sněhovými řetězy a ledovými ozdobami na větvích dotváří obraz pohádkové krajiny, leckdy zdánlivě zcela pusté.

Že není zdaleka a zcela pustá, nám čím dál víc připomínají běžkaři. Sice to stále není žádný masakr, ale už přituhuje. Další problém je ten, že na mě trochu dolehla krize. Elán předešlých dvou dnů kdy jsem strojově prošlapával cestu je ten tam. Naopak. Nestíhám. Přemák, který měří asi o metr (no dobře, možná je to jenom 90 čísel) víc než já, si nenuceně vykračuje volnou chůzí vpřed a já mám jazyk až na ráčnách. Popobíhám. Cupitám na sněžnicích. Funím. Zatmívá se mi před očima. Zavírám oči a soustředím se jen na „běh“.

Všechno marné. Postup je na mě moc rychlý. Výhoda dlouhých nohou se na povrchu, který se neboří, plně projevila. Zlatý závěje! Musíme udělat neplánovanou pauzu, na které sladkou čokoládu zapíjím sladkým čajem. Sacharid naštěstí funguje a přináší mi rychlou úlevu a trochu tolik potřebné energie. Po dalším úseku běhu za obrem a z mlhy únavy se vynořuje vesnice Dlouhá Louka.

Nutno ale dodat, že náš postup byl opravdu rychlý. 9 kilometrů, z toho velkou část stoupání, jsme urazili pod tři hodiny. Na sněžnicích, i přes nízký sníh, solidní tempo. Problém je taky ten, že Přemák pospíchá do Prahy. Z toho důvodu, a taky proto, že jsem lehounce utaven, dnes již bohužel nestihneme rozhlednu na Vlčí hoře ani velice zajímavě se jevící stezku do Oseka přes stejnojmenný hrad. Jediné štěstí je, že Krušné hory nemají nohy, kola, lyže ba ani sněžnice a nikam mi neutečou, takže chybějící návštěvy brzy doplním.

Na konci trasy ještě cvičně soutěžíme v rychlosti sundávání sněžnic. Opět vítězím a zvedá mi to náladu. V místní hospodě Rozcestí si dáváme pivo a panáka na povzbuzenou a spekulujeme nad možnou dopravou do Oseka či Litvínova. Hlídač přilehlého parkoviště Přemákovi sdělil, že autobus by měl jet ve tři hodiny. Číšník v hospodě naproti tomu o ničem neví. IDOS v mobilu mlčí a milfka u stolu, kterou Přemysl oslovuje „slečno“, na kontakt moc nereaguje. Inu co, dopíjím Tullamorku, zkusíme počkat na autobus. Buď se objeví, nebo nás dnes hrad Osek a opětovné brodění se sněhem nemine.

Život občas vezme nečekané zvraty a i, v na první pohled nehostinném severu, se objeví dobří lidé. Dáváme se do řeči s mladým párem - chlapec vyzvídá ohledně podmínek ke spaní na sněhu. Samozřejmě mu potvrdíme, že jsou naprosto ideální. Nás naopak nejvíce baví jeho názor (pozn. přemek: a jeho přítelkyně), že v Krušných horách je na něj příliš běžkařů. Jak posléze přiznává, nikdy nebyl v hlavní sezóně v Jizerkách ani v Krkonoších. Po té co mu sdělujeme naše poznatky tam asi ani nikdy na běžky nepojede. Přichází každopádně o hodně.

Po chvíli rozhovoru nám dvojice nezištně nabízí odvoz autem do Oseka. Já bych, se přiznám, váhal. Obvykle jsem dost nesmělý a nerad se spoléhám na druhé lidi. Takže bych asi zahynul v lavině u hradu Osek. Naštěstí je Přemysl velký milovník aut a bez váhání nabídku přijímá. Je to od těch sympatických mladých lidí kousek sebeobětování. Skládáme batohy, hole, sněžnice i svoje ne zrovna voňavé maličkosti do auta a už frčíme s kopce 500 vejškovejch metrů do náruče malého městečka na samém úpatí Krušných hor. Sněžení ustává.

Po rozloučení se s našimi dobrodinci už zbývá pouze dohledat nádraží. GPS a necelé dva kilometry jsou již jen pouhou formalitou. Před nástupem do lokálního motoráčku se ještě ohlížím a vychutnávám si u nás - poslední roky ne příliš vídaný pohled – vztyčený masiv Krušných hor, jakoby z ničeho, pokrytý bílým posypem z obří klenby nebeské cukřenky.

Strmý přechod ze zvýšeného přízemí k mrakodrapové výši mě nikdy nepřestane fascinovat. Průvodčí nám prodává lístky na skupinovou slevu a odmítá můj pokus o to vnutit jí obří dýžko. No jo, na severu jsou velký platy, nějak mi to vypadlo. Anebo to brala jako úlisný pokus vetření se do její přízně.

Hory, ani někteří lidé, nic zadarmo nechtějí.

Následuje krátký videosestřih z výletu (točeno na mobil):


Všechny fotky z výletu:

    Přidejte komentář:

    Odběr novinek

    Pokud chctete být informováni o nově publikovaných článcích, zadejte níže svůj e-mail. Jakmile zde něco přibude, dostanete upozornění.

    Jednacesta.cz podporuje:

    antifa.cz respekt.cz greenlandoutdoors.com hatefree.cz

    Weblog

    [3. 8. 2017]

    Íránské chození do kopce: letní výstup na mount Damávand (5.671 m n. m.) - Přidal jsem report z chození do kopce v Íránu.


    [1. 8. 2017]

    Krátký report z Kampermaueru


    [13. 4. 2017]

    Lezba v Juře, Jura v lezbě - surreální zmatenost pro dorost, psáno z pohledu pátého imaginárního účastníka zájezdu.


    [30. 30. 2017]

    Přijeli jsme ze severu, tuna je líčení: Finský Lemmenjoki v zimě: divočina i wellness na 68. rovnoběžce.


    [23. 1. 2017]

    Je zima, čas vandrů. Kennedy mi poslal report z našeho společného výletu do Krušných hor: První zimní alkovandr aneb Kennedyho krušné odpanění sněžnic a 14 dní na to sepsal Z Lípy do Lípy "na srabáka".


    [15. 10. 2016]

    Doplnil jsem povídání z Islandu: Překročení Islandu 2016: 400km pěšky Mordorem.


    [24. 3. 2016]

    Přidal jsem článek a fotky z putování zamrzlou finskou tajgou: Přes zamrzlé Laponsko: sobí stopou .


    [2. 12. 2015]

    Přidáno pár fotek z Brd: Brdy - holení chlupů.


    [13. 11. 2015]

    Po dlouhé odmlce jsem přidal povídání z 35 dní trvajícího dvoumužného vandru po severním Finsku a Norsku: Finsko/Norsko 2015: Zkrocená tajga neboli dva muži ve srubu Další články budou následovat.


    [28. 1. 2015]

    Přidal jsem report ze zimního přechodu Hardangerviddy: Zmrzlým perem: Zimní přechod náhorní plošiny Hardangervidda.


    [7. 11. 2014]

    Přidal jsem fotky z vandru podzimní Malou fatrou.


    [20. 10. 2014]

    Konečně jsem zkompletoval fotky a líčení z Grónska: Grónsko 2014: Výprava k jezeru Tasersiaq aneb 25 dní v pustině.


    [27. 8. 2014]

    Jsme zpět v ČR, výprava do Grónska byla úspěšná, fotky a líčení dáváme dohromady, více informací je zatím zde: http://gronsko2014.jednacesta.cz.


    [6. 7. 2014]

    Přidal jsem fotky a report z výšlapu na Piz Bernina (4,049 m) - českým stylem na alpský vrchol .


    [18. 6. 2014]

    Přidal jsem fotky z vandru Šumavou.


    [15. 5. 2014]

    Přidal jsem fotky z přechodu Jizerek a Krkonoš.


    [4. 2. 2014]

    Přidal jsem fotky ze zimního vandru přes vojenský výcvikový prostor Jince (Brdy).


    [24. 1. 2014]

    Ve fotogalerii z vandrů přibylo pár věcí: Javorníky - leden 2014 a Brdy - Leden 2014 - Bleskovka.


    [11. 12. 2013]

    Přidal jsem fotky a report z odpočinkového zimního vandru přes Jizerky.


    [17. 10. 2013]

    Konečně jsem zkompletoval líčení a fotky z Urho Kekkonen 2013 - vandr podzimní finskou tajgou. Byl to nejhezčí vandr mého života:)


    [21. 4. 2013]

    Soarss mi dodala report z jejich cyklovejletu po španělským ostrově Menorca: Menorcou na kolech Je tam i pár fotek, tak to omrkněte.


    [21. 3. 2013]

    Odemykám report ze zimního přechodu Slavkovského lesa: Zimní přechod Slavkovského lesa - příběh tří kamarádů: Vysoký, Hubený a Studený a zároveň přidávám spřízněnou fotogalerii.


    [6. 3. 2013]

    Dopsal jsem líčení z vandru hlubokou stopou: Zimní vandr přes Lužické hory - hlubokou stopou.


    [29. 11. 2012]

    Přidal jsem pár fotek z vandru po Rychlebskejch horách a Polsku: Rychlebské hory a Polsko.


    [24. 10. 2012]

    Přidal jsem pár fotek z Maroka: Maroko 2012 - Na turistu.


    [19. 8. 2012]

    Přidal jsem pár fotek do fotogalerie Alpy - Pitztal 2012.


    [2. 8. 2012]

    Dopsal jsem stručný report o Lezeckém zájezdu do Frankenjury.


    [17. 7. 2012]

    Přidal jsem článek o tom Jak jsem Barbuchu vyvezl na Súlov a zároveň zejtra razíme do Jury drtit v dešti 5tky!! Jo a beru foťák, takže něco přibude...


    [23. 4. 2012]

    Přidal jsem článek o Lezecké výpravě do jižní Francie a zároveň pár fotek z téže akce.


    [14. 3. 2012]

    Přidal jsem Joskův deník z výstupu na Mera Peak v Himalájích roku 2009.


    [4. 3. 2012]

    Přidal jsem pár fotek ze zasněžených Krkonoš


    [13. 2. 2012]

    Špicberky 2008 - výprava do arktické pustiny, aneb 14 dní divočinou s hladem v zádech - po čtyřech letech jsem přidal líčení z cesty po Špicberkách z roku 2008.


    [1. 2. 2012]

    Deník z výpravy do rumunského pohoří Apuseni roku 2003 - přidán prastarý deník z putování Rumunskem.


    [29. 1. 2012]

    Zimní bivak v Jizerkách - zahrabat se do sněhu


    [30. 10. 2011]

    Vandr Střela 2011 (Silver River) - další návštěva divoké řeky Střely.


    [28. 10. 2011]

    Klimakterium 2011 - 4denní pochod přes slovenské pohoří Vihorlat.


    [30. 9. 2011]

    Maroko 2011 - 14ti denní lezecko-poznávací vejlet do Maroka.


    [21. 8. 2011]

    Kungsleden - 450km napříč Laponskem daleko za polární kruh.


    [17. 2. 2011]

    Krušnohora 2011 - Krušnohorské mlžné trápení bylo pouze pro silné povahy s kladným vztahem ke slivovici...


    [29. 1. 2011]

    Vandr Brdy - leden 2011 - zimní víkendovej vandr z hospody U Paviána na kemp Swamp.


    [24. 10. 2010]

    Jizerky na podzim 2010 - Fotky z víkendový štreky Hospoda u Kozy - Hejnice.


    [19. 7. 2010]

    Alpy 2010 - Silvretta - 15 fotek z Alp.


    [8. 7. 2010]

    Nízké Tatry 2010 - Pár fotek z Nízkých Tater - přechod hlavního hřebene.


    [17. 1. 2010]

    Zimní přechod části Beskyd - 8 neohrožených polárníků vedených velkým Rykatánem... nezapadli!.


    [17. 12. 2009]

    England 2009 - Fotky z anglie - kvůli práci nebylo moc času na focení, tak jenom pár obrázků z národního parku Dartmoor a z Plymouthu (město za hranicí)...


    [18. 7. 2009]

    Alpy 2009 - Bernina gruppe - Pár dní v Alpách na hracicích Itálie a Švýcarska, bylo zrovna pěkný počasí na vylezení několika kopců...


    [23. 12. 2008]

    Zima na Islandu - Po 10ti denním putování Islandem jsme zjistili, že v zimě je tu opravdu zima a vítr opravdu fouká... Za to tu nepotkáte turistu - možná proto, že slunce vychází na 4-5 hodin děnně (přičemž je stejně většinou zataženo)...


    [4. 8. 2008]

    Svalbard 2008 - Heroický přechod části Špicberk v 5ti lidech plný potu, krve, deště a ledového větru... no vlastně až na odsunutí odletu o den to bylo bez zádrhelů..


    [28. 6. 2008]

    Roháče 2008 - jeden z tréningových treků přípravy na Špicberky..


    [31. 5. 2008]

    Krkonoše 2008 - 2 denní vejlet do Krkonoš.


    [1. 5. 2008]

    Střela 2008 (Silver River) - víkendový vandr kol divoké řeky Střely.


    [12. 2. 2008]

    Zimní vandr po Jeseníkách - Právě jsem se vrátil z Hradu.. eee, z vlaku, no prostě zimní přechod Jeseník úspěšně zakončen...


    [2. 11. 2007]

    Vandr T. O. Divizna 2007 - Jeden ze skvělejch vandrů na Divizně.


    [27. 7. 2007]

    Alpy 2007 - výstup na Grossvenediger (3666 m.n.m)


    [2. 8. 2007]

    Alpy 2007 - Ortler - Par vejletu do alp a tudiz neco kycovitych fotek zde...


    [12. 7. 2006]

    Skotsko - Paradni zem, supr dest, supr priroda, supr lidi a paradni pivo...


    [11. 2. 2006]

    Sherpalimit 2006 - První a zatím zároveň poslední ročník extrémního treku Sherpalimit.


    12. 6. 2005

    Vandr Beskydy - léto 2005 - Z Rožnova pod Radhoštěm po Česko-Slovenskejch hranicích na Lysou horu...


    22. 1. 2005

    Zimní vandr přes Labské pískovce - lednový pochod z Děčína do Jetřichovic a Chřibský.


    13. 11. 2004

    Děčínský sněžník 2004 - Zimní vandr - z Děčína přes Ostrov na Děčínský Sněžník.


    27. 9. 2004

    Rumunsko - Retezat - dneska sem se vratil z Rumunska z Retezatu, takze pridano par fotek...


    15. 8. 2003

    Roháče 2003 - s Pandou, Barbuchou a Joskou v Západních Tatrách.


    24. 7. 2003

    Rumunsko 2003 - další trek po Rumunsku.


    23. 8. 2002

    Rumunsko - Apuseni 2002 - 14ti denní vejlet do rumunského pohoříčka Apuseni.