Urho Kekkonen 2013 - vandr podzimní finskou tajgou

Urho Kekkonen 2013 - vandr podzimní finskou tajgou

Už nikdy nepojedu na sever o letních prázdninách. Finská podzimní zkušenost mě utvrdila v tom, že konec léta, respektive začátek podzimu je v tajze neobvykle nádherný, ba co víc, příznivý ve všech směrech: nejsou komáři, není vedro, nejsou lidi, je šance vidět polární záři atd. Prostě paráda.

Stručná data:

kdy: 11. 9. - 30. 9. 2013
kde: Finsko
Délka a doba pochodu: cca 210km, 16 dní
Ostatní: vřele doporučuju všem trampům a vandrákům, budete si chrochtat!
Kompletní fotogalerie: Finsko 2013 - Urho Kekkonen

O autorovi:

"Jsem tvůrce tohoto webu, vandrák, skalkař, pankáč, frontman kapely Ty Zmrde!, příležitostný fotograf, ajťák, příznivec severské přírody a milovník ptactva."

-- Přemek

2 roky po pekle prožitém na švédské Kungsleden jsem se rozhodl pro návštěvu jiného odlehlého koutu divočiny - tentokrát finské. Národní park Urho Kekkonen se rozprostírá asi 200km nad polárním kruhem, těsně u finsko-ruských hranic. Na mapě se jeví jako naprosto neobydlená oblast, kde je několik neznačených stezek a sem tam srub. Z internetu se dozvídám pár stručných informací: například že hlavní turistická sezona je zde v zimě, kdy Fini brázdí divočinu na běžkách, přebývají ve srubech a občas si dají saunu. O tom kudy je dobré park prostoupit, jak je to se schůdností cest, nebo jak jsou vybavené a přístupné sruby, se na finském internetu nic nepíše. Všude na je jen zmíněno, že si mám zavolat na nějaké číslo a zeptat se. Moc moudrý z toho nejsem.

Každopádně oznamuji plán Kennedymu a už půl roku před odjezdem je jasno. Chceme projít celý park z jihovýchodu na severozápad (asi 200km). Letenky kupujeme hodně dopředu, takže zpáteční z Prahy do finského Rovaniemi vychází na 6.500,- Kč včetně bagáže. Mezi lety je 19 dní - to nám musí bohatě stačit. Startujeme 11. září.

Po nějakém čase se k nám přidává další účastník zájezdu - Mekkz a 14 dní před odletem ještě Honzík zvaný Náčelník (poté co dal výpověď, nevěděl co s časem). Jsme tedy 4 - ideální počet na trek, ve stanech budeme po dvou.

Starost mi působí pouze otázka dopravy na počáteční místo treku - osada Tullpio je 20km od ruských hranic, není celoročně obydlená a vede tam pouze prašná cesta. Předběžně jsme rozhodnuti tam dostopovat.

Po dobu treku vedl Mekkz deník, do kterého jsem občas přispíval, jeho zredigovaný přepis včetně mých poznámek následuje:

Čtvrtek 12. 9. 2013 (Rovaniemi - Savukoski), zapsal Přemek

Po přistání v Rovaniemi (taková větší finská vesnice vystavěná přesně na polárním kruhu) se rozhodujeme pro dopravu autobusem. Do vesnice Savukoski, která je asi 80km od Tulppia jede linkový autobus a to za celkem příznivou cenu asi 20 euro/osobu. 3,5 hodiny v autobuse, který zastavoval v každé vesničce a ve kterém jsme od půlky cesty byli my čtyři a ještě jedna finská babička, uteklo rychle a v jedenáct večer už jsme v cíli. Když vystupujeme, ptá se nás řidič kam že to chceme jít a když mu sdělujeme, že příští den budeme stopovat do Tulppia, velmi upřímně se rozchechtá. Zde bych rád poznamenal, že Fini nejsou zrovna usměvaví a bezprostřední lidé, spíše naopak. Inu řidič nám sdělil, že tím směrem auta moc nejezdí a že stopem se tam dostaneme tak za týden. Radí nám, ať ráno čekáme křižovatce u pošty a tam že prý pojede poštovní vůz, který nás za pár eur do Tulppia odveze. Dobrá rada nad zlato!

Jdeme kousek za vesnici do lesa, stavíme stany, vaříme polévku a jdeme chrápat. Je jasná noc, teplota na nule.

Asi dvě hodiny po půlnoci mě budí rozhovor linoucí se z vedlejšího stanu:

Mekkz: "Náčelníku, viděl si někdy polární záři?"
Náčelník: "Ne, proč?"
Mekkz: "Venku je něco divnýho, takový zelený..."
náčelník vykoukne ze stanu a povídá: "No ty vole, to je vono, kluci vstávejte!"

Vykouknu ven ze stanu a fakt že jo, polární záře hned první noc na severu - klika jakou by neměl ani Zákopčaník! Je to fakt nádherná věc, doporučuju:)

Pátek 13. 9. 2013 (Savukoski - Tullpio – Hirvashauta), zapsal Mekkz, Přemek

Ráno vstáváme v osm a stany máme pokryté omrzlicí. Mekkz se příliš dobře nevyspal, jelikož jeho letní spacák nedisponuje potřebnými teplotními standardy.

Rada řidiče autobusu se ukázala jako spolehlivá - kolem 10:00 se u pošty zjevuje mikrobus s nápisem "TAKSI" a mladý řidič, který neumí anglicky (!!) nám pomocí papíru a tužky sděluje, že do Tulppia nás odveze za nekřesťanských 120 euro. Za 80km cesty nám to připadne jako velmi přemrštěná částka, nicméně s vírou, že nám to ušetří minimálně den stopování na jeho cenu nakonec kývneme.

Tullpio představuje pár chat, kemp a malou hospodu/krám na konci prašné cesty. Hospoda je překvapivě otevřena, ačkoliv jsme zde, společně s řidičem, jedinými zákazníky. Přebalujeme bágly, popíjíme - na dlouhou dobu poslední - plechovkové pivo a v 11:30 vyrážíme ke vstupu do parku. Je to cca 12km. Malebná cesta přesvědčuje Přemka, že je v ráji.

(Přemek): Ano, připadl jsem si vskutku jak v ráji a to jsem ještě netušil, že si tak budu připadat valnou většinu treku:) Slunce svítilo, po komárech ni vidu, ni slechu a všude kolem byl nádherně zbarvený březovo-borovicový les a k tomu všemu jsem se ještě vyráchal v romantické říčce.

Cestou potkáváme dva soby, datla a zelený barel. Park začíná v místě zvaném Havkijärvenoja, odkud je to 5,4 km do srubu a tábořiště Hirvashaudanoja.

Když dorazíme na plac, dáváme večeři a popíjíme medvědí mléko. Kennedy a Přemek uléhají u ohniště ve stanu no a já s Náčelníkem to zatahujeme do luxusní chajdy, kde křeníme finskému páru.

Ve 23:00 se pro Přemka zhmotnila na obloze polární záře ve tvaru labutě.

(Přemek): Finské sruby
Když jsem trek plánoval, měl jsem zato, že to bude celkem drsná podzimní záležitost plná deště, zimy a strádání. Ukázalo se však, že Finové mají po lesích roztroušeno mnoho luxusně vybavených srubů, které jsou volně přístupné a zdarma. V těchto srubech jsou pryčny k přespání, kamna, skromná kuchyňka včetně dvou plotýnkového vařiče a plynové bomby. U srubů je vždy přistavěna kadibudka a kůlna plná dříví, občas navíc sauna (roztopit si ji však už musíte sami:). Kromě srubů nám Fini postavili do cesty i další ulehčovadla pochodu - otevřené přístřešky s ohništěm a kůlnou, či pouze ohniště s předpřipraveným dřívím (stačilo jej nasekat). Tímto se drsný trek proměnil v pohodový vandr nádhernou a liduprázdnou přírodou. Asi jako kdybyste šli 14 dní skrz podzimní Brdy, každou druhou noc potkali srub, ale žádnou vesnici a jen minimum lidí.

Sobota 14. 9. 2013 (Hirvashauta - Saiho), zapsal Mekkz, Přemek

Dnešní den si budeme pamatovat jako houbový den (Mushroom vomit day), ale o tom až později.

(Přemek): Ještě než opustíme kemp, potkáváme Finku a Fina v loveckých hadrech a s flintou. Fin někam mizí, zato Finka zůstává - zdá se být komunikativní - prohodíme s ní pár slov a při zmínce o medvědech se upřímně rozesměje. Prý medvěda nepotkáme, jelikož jsme moc hluční. Na tento popud vyhlašuju bobříka mlčení na celý den, ale Kennedy se medvědů bojí kazí to. Připadá nám, že Finy lze rozesmát pouze zmínkou o stopování, či medvědech.

Vyrážíme v 11:15 a jdeme směrem Kolsakoskenoja. Krajina je překrásná, plná bříz a borovic a všemu dominují houštiny borůvek. Jsou všude a způsobují, že chvíli co chvíli zastavujeme a paseme se na nich se stejnou chutí, jako sobi na lišejníku. Druhou dominantou jsou obří houby značky křemenáč, vyskytující se hojně, však naneštěstí přímo u cesty. Přemek a Náčelník ochutnávají jednu a s vyplivnutím kvitují její chutnost. Kennedy ochutnává také, ale už nevyplivuje, ba naopak - za pochvalného mlaskání hltá klobouk vypaseného křemenáče jako bábovku. Kennedy má zvláštní chutě, chvíli se nad tím zamýšlíme, ale pak Přemek konstatuje, že Kennedy má stejné chutě, jako vkus na ženy a tím se celá věc vysvětluje.

Řeka se pomalu vine směr Putinovo království a my ji s kopce celou cestu pozorujeme.

Ta syrová houba neudělala DKčku dobře, ale drží se statečně, možná i několik kilometrů, než vše vyzvrací v růžových proudech houbovo-borůvkové nádivky. Stalo se tak u vyhlídky Savkkosuvanto, kterou jsme tudíž překřtili na "Mushroom vomit place".

Cesta přechází z lesa do mokřad a občas se to celé zpestří pásem kamení. Končíme u srubu Saiho. Uvnitř jsou 2 finské páry, jedna Finka vypadá nezdravě. Zdá se, že jí něco chybí (či přebývá). My si stavíme stany opodál.

Kennedy zalézá do stanu kde tuhne v zimnici. Přemek, pro případ, že nás DK opustí navždy, zaznamenává jeho poslední slova: „Mushroom makes me vomit“.

My jdeme vařit.

Byla pozorována tato divá zvěř: rejsek, říční orel (viz. níže), softwhiteterier.

Neděle 15. 9. 2013 (Saiho – Korvatunturinmurusta), zapsal Mekkz, Přemek

Probouzíme se do příjemného rána okolo 9:00. Lehce prší, děláme si jídlo na ohni. Kolem 11:00 slyšíme vrtulník a za chvilku se u srubu objevují záchranáři. Nejdřív koukají na Kennedyho, kterej se nakonec probudil k životu (i když je hošan trochu pobledlý), ale pak zmizí ve srubu - Finka měla asi vymknutý kotník, tak jí vedou do vrtulníku a frrrrr.. jsou pryč.

Vyrážíme někdy před polednem. Náš cíl je, když to půjde dobře, dojít až na ohniště Korvatunturinmurusta. Ze Saiha tam nevede žádná cesta takže náš směr bude určovat kompas a velitel Přemek.

Jsme kousek od hranic s Ruskem - přecházíme řeku Nuortti, jdeme ještě pár kilometrů po pěšině, až přicházíme ke krásnému přístřechu Kolsakoskengoja.

Tam se posilňujeme sušeným masem a vyrážíme azimutem, k ohništi to máme 10km. Prvních pár kilometrů jde báječně. Následuje ovšem úsek bažinatý až říční a dochází k prvnímu vnikání vody do bot. Po několika mokřadech a mnoha přeskočených říčkách se pereme s poli tvořenými obrovskými valouny. Tam mi zlobí kotník takže přikládám kostivalovou mast a obinadlo.

Ve 2/3 vzdálenosti od cíle narážíme na hraniční pásmo které je cca 3 km do hranic. Pásmo je značeno žlutými páskami a dokonce tam vede úzká pěšina, kterou využíváme k dalšímu postupu. Pásmo a pěšina nám pomáhají nejen v orientaci ale také postupujeme rychleji než se původně předpokládalo.

(Přemek): Jelikož rusko-finská hranice je též vnější hranicí EU, platí pro ni zvláštní pravidla. Na finskou i ruskou stranu je od hranice vytyčeno 3km široké hraniční pásmo, kam je vstup bez speciálního povolení přísně zakázán.

Postupujeme lesem, mokřady a pláněmi. Při překonávání jednoho z ramen řeky Paadesjoki narážíme na dřevěný mostek. Jedno z posledních prken se pode mnou podlamuje a já se nohou propadám až na zem a zůstávám zaseklý. (zapřáhnutím 20ti sobů Mekkze dostaneme ze šlamastiky a pokračujeme dál -pozn. přemek) Je po 19:00 a začíná se stmívat.

S pomocí hraniční linie narážíme na starou pašeráckou cestu, která nám pomůže v orientaci tak, že lehce trefíme závěrečnou stezku k ohništi na vrcholu kopce. 10 km volným terénem jsme zvládli a stihli to těsně před setměním, úkol dnešního dne byl splněn, gratulujeme si.

Ohniště představuje obří sezení, kadiboudu a kůlnu na dřevo. Postupně stavíme stany, jíme a sušíme boty. Kennedy si dává i trochu jídla, zatím však bez hub.

Z tábořiště na kopci je nádherný výhled do Ruska i do Finska. 4km severovýchodně od nás dominuje krajině dvouvrcholová skalnatá hora Korvatunturi, která se ční 200m nad okolní krajinou a mezi jejíž vrcholy prochází hranice.

(Přemek): Topivo
Co se týká suchého dřeva, je to tu ráj. Všude je nepřeberné množství suchých březových a borovicových větví a kmenů. Místní podmínky pro rozdělávání ohně nelze srovnávat s těmi českými. Dříví zde seženete všude a téměř vždy (i za hustého deště), se dá sehnat suchý troud na podpal. O březové kůře se ani nezmiňuji:)

Pondělí 16. 9. 2013 (odpočinkový den), zapsal Mekkz, Přemek

Vstáváme pozdě, v 9:00 dáváme snídani na plynu a pak nás čeká příjemných 10km po stezce až do chajdy - jdeme ke srubu Vieriharju.

Vyrážíme po poledni a po příjemné rovince nám cesta ubíhá jedna báseň. Medvěd opět nikde a tak mu ujídáme borůvky a kocháme se. Jediný náročnější úsek představují mokřady, ale i ty překonáváme bez obtíží.

Ke srubu přicházíme v 16:15, je prázdný a tak ho osidlujeme. Saunu si nikdo nedává ale koupel v ledové řece Vierihaara si, jestli se to tak dá říci, dopřáváme všichni. Někdo s větším, někdo s menším řevem. Tým otužilců (Mekkz a Kennedy) ponořují celá těla do ledové vody. Kennedy dokonce splývá a rozráží svým ztopořeným pyjem připluvší ledové kry. Přemek s Náčelníkem si troufnou se ponořit pouze do pasu.

Zatápíme kamna, sušíme a kuchtíme. Do toho se ve dveřích objevuje zkušený Fin. Nejdřív něco hlásí, když na něj Přemek promluví anglicky "I am sorry, my Finnish is not so good", tak se pousměje, sundá čepici a zdrhne. Chm... asi nějaký finský zvyk:) Po chvíli se vrátí, zapíše se do kempovky a odchází se slovy „Jatka, matka“.

(Přemek): Fini důsledně dodržují zapisování údajů do kempových knih - odkud a kam jdou, v případě pohřešování vandráka tak lze snadno dohledat kde se zdržoval a kam šel, že ano.

Stmívá se, Přemek pouští z mobilu Johnnyho Cashe a s Kennedym hrají hru v šach.

Testujeme čaj z borůvčí, bohužel výsledek je nevalný a tak ho vylepšujeme Pigi čajem. Teplo a plný žaludek nás uspávají. Před spánkem však ještě mastíme karban (čertovy obrázky tfuj tfuj), shitheadem se stává 2x Přemek a 1x Kennedy. Po tomto herním debaklu se (nejen) tato dvojce decentně ožírá medvědím mlékem a všichni padají do spánku naditého sny o kyprých ženách a Valhalle.

Úterý 17. 9. 2013 (Vieriharju - Jussinmurusta), zapsal Mekkz, Přemek

Ráno nás zastihne v 8:30, chčije a je 12 stupňů. Balíme, jíme a uklízíme chajdu (příprava dříví – Náčelník, úklid – Náčelník). Vyrážíme před polednem.

Po značce urazíme zhruba 2 km, když narazíme na sobí plot. Podél plotu vede celkem valná cesta vyježděná čtyřkolkami. Z mapy je jasné, že jít podél plotu nám ušetří pár kilometrů a tak si cestu zkracujeme. Po celou dobu lehce mrholí a tak nasazujeme nejmodernější výdobytky civilizace co se týká ochrany proti dešti. Procházíme lesem, mokřady a občas se kloužeme po dřevěných chodníčcích. Boty nám protékají membrána nemembrána tak, že ani konzumace borůvčí nás nerozveselí.

(Přemek): Sobí ploty
S Finama a Laponcema (Saami) na severu se to má tak, že oni "chovají" soby. Vlastně sobi jsou pro ně velmi, velmi důležitá zvířata (počítám něco jako krávy pro Indy s tím rozdílem, že sobi se jedí:). Slovo chovají jsem dal do úvozovek úmyslně, protože v praxi to neznamená, že jsou zvířata zavřena v nějaké středně velké ohradě a jednou za čas je příjde bača podojit apod. Sobi jsou celý rok vypuštěni v tajze, kde spásají lišejník a jinou zeleň. Sobí ploty pak ohraňičují pastviny jednotlivých nájemců, kteří mají právo na té půdě vlastnit soby a nechtějí aby se jim stáda mísila (navzájem, ale i se stády medvědů a vlků že ano). Saami takhle jednou za rok přijede, spočte svoje soby, ty co přibyli označkuje, pár si jich vezme na maso, či kožešiny, občas před zimou jim nasype zrní a zase na rok zmizí. Tím chci říct, že chov sobů není podobný chovu ovcí:) Pro outdooraře je ale důležitá skutečnost ta, že velmi často je podél takového sobího plotu vyšlapaná, či spíše vyjetá cestička od čtyřkolky - Fini nejspíš čas od času kontrolují, zda není plot porušen. Zároveň jsou sobí ploty vyznačeny v mapě, takže tvoří dobré orientační linie.

Na sklonku večera přicházíme k přístřešku, od kterého právě odchází středně starý a středně zachmuřený Fin s velkým batohem. Na pozdrav odpoví stroze „Close“, jako že máme zavřít závoru u sobího plotu a jde pryč. Oheň ještě hoří. Rozhodujeme se, že se na tomto malebném místě ubytujeme.

(Přemek): Finský vs. evropský pozdrav
Potkáte-li v divočině náhodou živého Fina, či Finku, máte dvě možnosti pozdravu:

  1. EVROPSKÝ POZDRAV - "Hello" vyřčené s patřičnou výslovností - to Fina nezaujme. Vlastně žádný mluvený pozdrav moc nefunguje - Fin/ka maximálně pokyne hlavou, či obočím, jde dál a nedbá. Podobný zážitek jsme zakusili hned několikrát a potvrzuji, že popsaná praxe má negativní dopad na morálku družstva! Proto doporučuji striktně se vyhýbat evropskému pozdravu.
  2. FINSKÝ POZDRAV - u tohoto typu pozdravu záleží na vaší obuvi:
    1. Mám holinky - v případě, že chcete pozdravit po finsku a máte na sobě finskou národní obuv - holinky, stačí se na zdravenou osobu podívat - a je to. Nic víc není třeba, ni grimasa, ni mrk. Fin se pousměje a jde dál. Můžete si však být jisti, že až na to nedejbože přijde, v krizové situaci za vás tento Fin položí svůj život! Tak silný je to pozdrav.
    2. Nemám holinky - v případě, že holinky nemáte, zdravenému Finovi je hned jasné, že jste cizinec. Na tento fakt je třeba brát zřetel. bez holinek (resp. v jiné obuvi / na boso) se Fin/ka zdraví tak, že se na dotyčnou osobu jakoby mimochodem podíváme a velmi, velmi nepatrně pokyneme hlavou. Finské osobě je tak hned jasné, že jste cizinec, který však ctí finský zvyk mlčení v přírodě (vlastně všude) a pozdrav mlčky opětuje.

Kocháme se nad přístřeškem, WC a kůlnou. Náčelník a Přemek budují důmyslnou konstrukci na sušení bot a vaření (a hlavně sestrojuju epesní háček z březové větvičky na erární kotlík! -pozn. přemek). S vodou je to dnes horší - je jen v nepohyblivé tůňce, ale i tak z ní vaříme čaj a večeři. Žereme a posloucháme metal, který Přemek pouští z mobilu aby povzdvihl morálku.

Těsně před setměním konečně přicházejí vytoužené Finky. Jsou ještě za plotem, od přístřeší tak 20-30m a Přemek je kynutím ruky zve k ohni. Žel bohu se ukáže, že je to finský pár, který jde raději rychle dál.

Zaléháme před desátou hodinou a kotlinou se šíří zima.

„zZz – Noc v shelteru - zZz“

Středa 18. 9. 2013 (Jussinmurusta – Tahvontupa), zapsal Mekkz

Budík řinčí již v 7 ráno, je 12 stupňů, zataženo a nikomu se nechce ze spacáku. Po chvíli se zvedá Náčelník a s mrmláním jde kontrolovat vyfukovačku (disponuje samonafukovací karimatkou, která funguje opačně -pozn. přemek). Kolem 8:00 jsme už všichni na nohou a pomalu připravujeme snídani.

Přemek s Kennedym vaří polévku... Nikdo by nečekal jaká tahanice z toho vznikne. Začíná bitva o vodu, která se vystupňovala až na válku o zdroje. Kennedy vodu ulévá a Přemek zas přilévá se slovy, že si ho ochočí a bude po jeho. "Chtěl na mě šetřit s vodou!" hlaholí. (Kennedy šetří se vším - i s vodou a to prosím ve Finsku - v zemi, kde je nejvíc jezer na jednoho obyvatele a všechna ta voda je pitná! -pozn. přemek)

Náčelník a já se smějeme s plnou pusou müsli s oříšky a rozinkami.

Nad ohništěm zanecháváme dřevěnou konstrukci, jakou Finsko nevidělo a balíme. V 11:30 vyrážíme dle plánu podél plotu k řece Javrujoki. Počasí nám přeje, tedy, je lehce pod mrakem ale neprší. Překonáváme mokřady se shnilými lávkami na kterých Náčelník uklouzává a já se opět propadám.

Cestou narážíme na nový sobí plot, který překonáváme 3x a pokaždé jinak. První přechod jsou krásné schůdky čili pohoda. Při druhém ale žádné schůdky v okolí nejsou a jako již osvědčená varianta se jeví podlézací technika. Asi po 500 metrech od druhého přechodu se máme vrátit na opačnou stranu plotu, ale tentokrát máme na výběr mezi přelezením a podlezením. Za zpěvu národní písně půlka expedice podlézá, má prý v tom praxi, a druhá přelézá, přesně jako v 89tym.

Potkáváme osamoceného Fina z předchozího dne. Přemek na něj zkouší „How are you? Fine?“ Fin jen kývne a jde dál. Ani dnes se nám ho nepodařilo rozmluvit, snad zítra... (tou dobou jsem ještě nevěděl jak se Fini zdraví, tímto se dotyčnému a všem ostatním omlouvám -pozn. přemek)

Následuje drsný sestup k řece (asi 150 výškových metrů, což je ve zdejší krajině věc nevídaná!) a po chvilce přicházíme ke srubu Peuraselka kde si dáváme oraz a připravujeme se na brod. Máme za sebou již polovinu dnešní cesty.

Brodíme. Kennedy vytahuje zánovní sandál z originálního fusaku a Přemek brodí naboso, protože je línej se hrabat v báglu. Náčelníkovi a mě je zima na nohy, jinak nic speciálního nepředvádíme.

Cesta podél řeky Javrojoki je jak ze žurnálu. Nádherná, malebná podzimní krajina, jen chudák ta čistá voda pomalu plyne do Putinova království. Medvěd opět nikde. V řece hledáme ryby ale zas nic, tak plánujeme další pokus u ohniště Javrujoki.

Bohužel v nestřežený okamžik se chytáme více vyšlapané cesty, která nás odvádí od řeky k plotu podél kterého jdeme zhruba dva kilometry než zjistíme, že nejdeme k ohništi ale přímo ke srubu. Rybaření se odkládá. Plot překonáváme a narážíme, k našemu překvapení, na částečně vypálený les. Shořela tráva a všude jsou spadlé/mrtvé stromy, nicméně nové již pučí. Je až zarážející že se oheň zastavil o naší pěšinu. Ke srubu docházíme naprosto v pohodě.

Večeře je sytá a dochází i na zákusek ve formě borůvek s cukrem. Kennedy a Přemek se poprvé přejídají (rýží s koprovou omáčkou). Přemek nám sděluje, že je poprvé za trek pln a nasycen, ale jinak pro něj dnešní den není vůbec šťastný, boj o vodu ustál, ale toho žraloka co se mu zjevil na botě, toho bude muset ještě zkrotit.

Čtvrtek 19. 9. 2013 (Tahvontupa – Sivlaoja, „Rybářský den č. 1“), zapsal Mekkz

Na dnešek nebyl budík nastaven a tak nás ráno neděsí. Plánujeme poklidný den s rybařením a menším pochodem.

Flákáme se, takže odcházíme až ve 13:30. Cestou vyhlížíme vhodné místo na rybaření. Řeka nám ale moc prostoru neposkytuje - je mělká a prostá klidných zátočin. Náčelník přesto vytahuje prut a loví. Třpytka se ve vodě jen míhá ale po rybách není ani vidu ani slechu.

Přemek se opodál koupe - idylka hodná Hrušínského.

Po půl hodině marného lovu odcházíme s prázdnou směr srub Sivlanruoktu. Cesta vede nádherným údolím podél řeky. Ohniště Vongoivanjoki buď míjíme, nebo je to stará rezavá polní varna, kdo ví...

Brodíme mělký přítok a po chvíli přicházíme ke srubu. Čas máme dobrý a tak po pauze pokračujeme k ohništi Sivlaoja kde rozbíjíme tábor.

Náš první rybářský den končí neúspěchem, ale naděje v nás zůstává. Zásoby se krátí, vrcholovek (rozuměj sladkých tyčinek) je jen pár a pomalu počítáme i zrnka rýže. Přemek má žraloka na botě ještě většího než včera! Sice je svázán ale stále bojuje! Jdeme spát brzo, zítra nás čeká delší pochod.

Je také důležité podotknout, že mezi Přemkem a Kennedym se stále častěji opakují šarvátky o vodu, respektive o množství jídla které se do vody při vaření vloží. Kenny chce dělit vše na poloviny (je to prý největší výhoda potravin, že se dají vždy rozdělit na půl a ty poloviny zase na půl a tak pořád dál -pozn. přemek). Porce se jim zmenšují, tak tento stav, dle Přemkova skvělého nápadu, kompenzují větším množstvím vody v jídle.

Pátek 20. 9. 2013 (Sivlaoja – Luirojärvi), zapsal Mekkz

Vstáváme brzy, počasí je stejné jako včera, tzn. pod mrakem. Vyrážíme v neuvěřitelných 9:55 a valíme si to podél pravého břehu pravého přítoku řeky. Po pár metrech se ale stezka ztrácí. „Aha“ ozývá se Přemek „Máme jít podle levého břehu levého přítoku“. Měníme směr a slunce se nám lehce opírá do zad.

Při postupu podél řeky vyrušujeme 6 mladých koroptví (nejsou to koroptve, ale, jak my ornitologové rozpoznáme, mladí říční orli - jejich hlavním poznávacím znakem je snadná zaměnitelnost s vedlejším poddruhem – a to sice s křepelkou obří -pozn. přemek).

Vytahuji kukri a zkouším jednu ulovit. Kupodivu bez úspěchu. Sbírání borůvek nám jde lépe. Před koncem levého přítoku bereme azimut směrem srub Hammaskuru. Volným terénem jsou to asi 3 km, poté bychom se měli napojit na pěšinu. Orientace dle buzoly klapla a po hodině nalézáme cestu vedoucí ke srubu.

Tam se solidně rozpršelo a tak, jako indiánští šamani, používáme osvědčený postup na rozehnání deště. Nasazujeme pršipláště. To částečně pomáhá a z deště se stává nepatrné mrholení. Do cíle dnešního dne je to 16 km, ale už máme lehčí batohy tak se jde lépe.

Další zastávka je ohniště Kärppäpää. Než k němu dojdeme, dáváme si malou přestávku a Přemek, aby všem zvedl morálku, pouští z mobilu píseň Piju jako duha od známého sboru abstinentů (Alkehol). Dobrou náladu nám kazí až myšlenky na blížící se brutální výstup - celých 50 výškových metrů... Ale nakonec to nebylo tak zlé a navíc se nám nabízí nádherný výhled na jezero Luirojarvi a okolní tajgu.

Cestou nepřestává oblíbená debata o tom co budeme jíst až dorazíme do civilizace a co nám maminky, případně výčepačky připraví. Slintáme a těšíme se jak nám z přežrání bude blbě.

Končíme ve srubu Luirojärvi Hillton. U roztopené sauny mě vítá hodně zkušený Fin, zakrytý pouze ručníkem. To nám s Náčelníkem nedá a když zmizí jdeme si dát pravou finskou saunu.

Po (ne)vydatné večeři Přemek ještě smaží houbu na uheráku (jiný tuk nemáme). V zápalu vaření si ale nevšimne jak to čudí, takže se spustí protipožární čidlo (je na baterky a dá se lehce vypnout). Houba je nakonec i k jídlu.

Sobota 21. 9. 2013 (Luirojärvi - výstup na Sokosti), zapsal Mekkz

Dnešní cíl je jasný. Pokus o zdolání vrcholu Sokosti ve výšce 717,9 m n. m., který je od nás vzdálen cca 5 - 6km. Sokosti je nejvyšším vrcholem široko daleko a jedná se též o nejvyšší vrchol NP Urho Kekkonen.

(Před barákem se nám opět producírují mláďata říčních orlů. K jednomu se připlížím s vražednými úmysly na cca 1m. Než však stačím udeřit, mládě se na mne podívá svými kukadly a mě se ho v tu chvíli zželí. -pozn. přemek)

Vyrážíme v poledne. Máme kliku, protože se začne vyjasňovat, takže jdeme se sluncem v zádech. Je cca 7 C. Míjíme jehličnatý les, bažinky a jezírka abychom došli k úpatí hory. Při pohledu vzhůru vidíme pouze kamení a skály. To nás však nemůže zastavit. Míjíme poslední keříky, borůvčí mizí také, až zůstane jen kámen. Slunce svítí, výhled je skvělý.

Po 2 hodinách jsme na vrcholu. A nejsme tam sami - poblíž se potuluje sobí pár, sic hned jak nás zmerčí, zdrhá. Rozhled je impozantní - nikdo z nás nečekal, že po 4 dnech pod mrakem se nám vyčasí zrovna dnes. Přemek speciálním rituálem děkuje Odinovi. Fotíme okolí i sebe. Nedaleká BTSka nám umožňuje vytouženou komunikaci s bližními vzdálenými daleko pod polárním kruhem.

Při sestupu narážíme na 5 mláďat říčních orlů, která si nejdříve jen tak cupitají, ale pak roztáhnou křídla (rozpětí mají cca 30cm ) a jsou fuč. Cestu si zpestřujeme zastávkami, při kterých spásáme tuny borůvek.

Po návratu do Hilltonu zjišťujeme, že je 8 stupňů - ideální teplota na koupačku v jezeře. Kennedy a Přemek se jdou mýt: Přemek jen nohy, zatímco Kennedy se tam ráchá celej a to dobrou půlhodinku (řve u toho skoro jako dospělý samec říčního orla při kopulaci -pozn. přemek). Náčelník jde rybařit, ale chytá pouze řasy.

Večer ještě vítáme sousedy z „placené“ části srubu. Je to Finka Anna a John ze Švýcarska. Anna je skutečná finská kočka – taková jakou chceme všici potkat ve Vallhale (nebo alespoň v dnešním snu -pozn. přemek).

Ve 22:00 už je pod nulou, takže si sroubek hezky vytápíme.

Neděle 22. 9. 2013 (Luirojärvi – Padagova), zapsal Mekkz, Přemek

Vyrážíme před polednem podél jezera směrem na severozápad. Slunce svítí, ale je vítr a teplota kolem 5 C. Při pochodu se nic zvláštního nestalo, snad jen to, že při překonávání jednoho zvlášť bahnitého a hlubokého mokřadu Kennedy vykročil a probořil se do bahna. Tak, tak, že tam nezahučel po hlavu! Ostatní pak balancují na úzkém kmeni po kterém se lze dostat na druhou stranu, což také činí.

Cesta se lehce stáčí a míjíme nejdpříve 2 jezera s vodou a poté 2 vyschlá. Po pár kilometrech přicházíme k ohništi. Dle mapy by se mělo jmenovat Palovanganoja, ale tabule říká něco jiného a tak chvíli bloudíme po okolí, až Přemek zavelí a rozumně se vracíme k ohništi. Pomocí mapy a kompasu Přemek usuzuje, že jsme na správném ohništi jen se jmenuje jinak. Pokračujeme tedy dál.

Náčelník i já máme cukrovou krizi. Nemáme pohon pro naše těla, i borůvčí je tu málo.

(Přemek): My s Kennedym sice ještě nějaký kostkový cukr máme, ale jelikož Kennedy šetří a chce každou kostku půlit, nic z toho Mekkzovi a Náčelníkovi nekápne. Morálka jde s nedostatkem cukru ke dnu a ke chmurám přispěje i to, že po celý den jsme marně hledali místo na lov ryb. Jednou nám sice svitla naděje ve spatření jedné čudly v malé říčce, ale byla to spíš jen fata morgana způsobená hypoglykemickým šokem!

Před setměním jsme u ohniště Padagova, což je hezké místo kousek od nádherné horské bystřiny. Děláme oheň, jídlo a relativně brzo to zatahujeme. Stále se v noci ochlazuje, každý den o kousek. Můj syntetický spacák do +2 C už nehřeje tak jako před 3 lety, takže ty změny dosti výrazně pociťuji.

V lese a vůbec skoro všude a po celou cestu je ticho. Krom šumění stromů a občasného hluku řeky je naprosté ticho.

Pondělí 23. 9. 2013 (Padagova – Soumunruoktu), zapsal Mekkz

Ráno nás přivítá aprílovým počasím. Svítí slunce a do toho prší. U ohně si ohříváme ruce a pozorujeme skupinu 6 Finů jak si dávají pauzu u druhého ohniště asi 50m od nás. Při průchodu kolem reagují na pozdravy dle finských zvyklostí. Mlčí a občas někdo z nich mávne rukou (nejspíš odhání mouchu -pozn. přemek).

U přístřešku Kotaköngas zkouší Náčelník štěstí s prutem. Opět bez úspěchu. Druhý rybářský den se znovu nezdařil. Přemek opravuje botu a všem nám mrznou prsty. Vyhříváme se na slunci jak ještěrky.

Jdeme proti proudu řeky a asi po hodině zjišťujeme, že jsme na špatné pěšině. Přemek kontroluje azimut a velí přebrodit řeku a dát se cca 1km na západ abychom se opět dostali na správnou cestu. Plán se daří, i když cesta není úplně dobře schůdná a tam kde se objevují mokřady nebo vysoká tráva se ztrácí. Po pár hodinách nakonec docházíme až k ohništi Aitooja, zde je už znát blízkost civilizace. Je tu most pro čtyřkolky a cesta široká až hanba!

Řeka se stáčí na sever a my jí následujme. Po 2 km nás čeká „muzeum“ (v mapě to tak píší), což je chata/srub/sauna z roku 1937. Klády jsou utemovány klasicky mechem a celá konstrukce stojí na základech z malých kamenů. Po tomto kulturním zážitku jdeme dál, je to už jen kousek ke srubu Soumunruoktu.

V placené části srubu je asi 5 lidí z toho dva známí Anna a její švýcarský bratr John (vzali to kratší cestou, tak jsou tu dříve). V části srubu zvaném autiotupa, tedy ta co je zdarma pro všechny, je finská rodinka (otec + matka + dítě).

Přemek a Kennedy jdou spát ven do stanu, já s Náčelníkem jdeme do srubu. Venku je pěkná kosa. Po večeři probíhá družba u ohně, který založili Přemek a Kennedy. Jsme tu my, John a dva Němci. John má v háji achilovku z výstupu na Sokosti, takže kulhá. Anna k ohni bohužel nedorazila.

Úterý 24. 9. 2013 (Soumunruoktu – Kiilopää), zapsal Mekkz

Při ranní družbě s otcem a matkou si povídáme o rybách, o tom že jsme v nejlepším parku ze všech finských a o tom že nejlepší pivo je Kozel (dle Fina). Je příjemné zjistit, že existují i Finové, kteří mluví.

Včera večer jsme od nich například zjistili, že první civilizace a tedy i obchod je v Kiilopää, což je osada vzdálená pouhých 15km. Když to ráno přednesu, Přemek hudruje, že už jsme v civilizaci a Kenny chce stále dělit porce.

V 10:00 vyrážíme vražedným tempem, zastavujeme až u ohniště Soumunlatra. Tam jíme poslední kousky čokolády, kterou jsme dostali od Anny a Johna a Přemysl nám předvádí, jak se hází nožem do (vedle) stromu. Je kosa až praští, tak radši pokračujeme. Jdeme po hřebeni, vegetace je fuč, fouká, občas padají kroupy, občas prší. Scházíme ke srubu Niilanpää, kde dáváme poslední zastávku a pak už je to jen pár kilometrů do hospody.

Ve 14:15 jsme už v restauraci a jíme. Přemek jde do sprchy a dává si pivo, Kennedy sobí salát. Náčelník a já máme uzeného soba s bramborem a pivko. Následuje sprcha a zděšení nad váhou a nahou kostrou v zrcadle: za celkem 12 dní v divočině Náčelník s Mekkzem shazují každý 4 kg, Kennedy a Přemek každý 3kg.

Kupujeme piva a jdeme kempovat asi 100m vedle restaurace k ohništi. Stále poprchává, nebo sněží, no a nebo je sluníčko. Teplota venku se pohybuje v rozmezí od 2 do 6 stupňů.

Večer začíná párty u ohně. Pijeme, kecáme a pálíme dřevo. 12 piv v nás mizí jak syrová houba v Kennedym a tak musíme jít dokoupit další. Náčelník spatřuje zelenou polární září, již druhou, a tak se kocháme a děkujeme Odinovi, že nám jí seslal zrovna když slavíme.

Večer pro nás končí až když spořádáme finské buřtopárky, které chutnají hůř než podrážka odloupnutá z Přemkovy boty.

Středa 25. 9. 2013 (Kiilopää – Saariselkä), zapsal Mekkz

Ráno vstáváme v 9:00 a hrneme se na snídani za 10 euro. Můžeme jíst co chceme a kolik chceme. Futrujeme se celé dopoledne, jen Kennedy si dává pouze malou bagetu a mizí ve sprše. Tam svojí nahotou oslňuje 3 uklízečky stařeckého věku (křik těchto stoletých severských panen nás bude pronásledovat ve snech snad nadosmrti -pozn. přemek).

U snídaně opět potkáváme Annu s Johnem, kecáme a pak se loučíme. Přemek jim dělá fotku.

Z Killopää vyrážíme asi ve 13:00 a už s turisty a důchodci jdeme v podstatě dálnicí do hlavního turistického střediska. Teplota je stále kolem 3 - 6 stupňů a počasí se mění každou chvíli. Cestou se zastavujeme v malém muzeu těžby dřeva, dáváme si zákusek a pití s místními zlatokopy, načež zase razíme směr střed civilizace.

Do Sarisselky dorážíme před pátou hodinou doprovázeni letošní první sněhovou přeháňkou, která postupně ustává a mění se v déšť.

V infocentru nakupujeme suvenýry a mizíme do krámu nakupovat jídlo. Dáváme jídlo a pokukujeme po nejhezčí Fince - je to výčepačka, je z Ruska a jmenuje se Julie (Přemek z ní tyto informace vytěžil).

Jdeme spát kamsi za město do lesa. Prší a další dva dny už bude jen pršet.

Čtvrtek 26. 9. 2013 (Kiilopää – Tankavaara - ohniště), zapsal Mekkz

Ráno nás budí nekonečné mrholení. Začínáme tedy vymýšlet kam se vrtnout. Někdo chce na sever a někdo na jih. Nakonec vyhrává varianta dojet asi 40km autobusem do městečka Tankavaara a odtud si udělat třídenní okruh divočinou s cílem ve vesnici Vuotso.

Tankavaara je zlatokopecká obec - přesně taková, jako jsou ty vesnice na Yukonu, i když je zrovna teď bez turistů. Jemně mrholí a my se v infocentru připravujeme na poslední výlet ve Finsku.

Vyrážíme po vydatné svačině asi v 15:00. Náš dnešní cíl je bezejmenné ohniště na mapě značené kdesi na bývalé rusko-finské bojové linii. Nejdříve jdeme po značce, která nás seznamuje s pozůstatky německého a finského válečného snažení. Vidíme zákopy, bunkry a dělostřelecké kryty. Po hodině chůze vystupujeme na vrcholek ze kterého se vydáváme až k ohništi. Stále mrholí.

Ohniště je na finské poměry malé a neútulné. S Náčelníkem neleníme a stavíme stan, ze kterého již nevylezme.

Přemek a Kennedy rozdělávají oheň. Slyším Přemkovy výkřiky „Papír néé! Bříza hoří i pod vodou, to je chemická reakce“ a další perly.

(Přemek): Tak aby bylo jasno, já, jakožto odchovanec severu, nebudu v lese, kde je půlka stromů bříza obecná, rozdělávat oheň nějakým Harmasanem! A Náčelník, se kterým jsme tu nejednou rozdělávali oheň za pomocí křesadla a březové kůry, což mi určitě dosvědčí, mi dá jistě za pravdu! Doufám.

Pátek 27. 9. 2013 (ohniště – Pyhä-Nattanen), zapsal Mekkz, Přemek

Vstáváme časně, balíme rychle a Náčelník staví na čaj. Je kolem deváté a nebe stejně zamračené jako včera, jen neprší. Kennedy a Přemek vstávají o poznání později a tak se naše procesí vydává na cestu asi ve 12:00.

Jako cíl jsme si vyhlídli srub na vrcholku kopce Pyhä-Nattanen. Ten se ční nad olbřímím jezerem Lokan Tekojarvi.

Cesta vede hustou tajgou a poprvé během našeho putování vidíme více jak 2 soby na jednom místě. Nejdříve je to stádo asi osmi kusů, které začne zdrhat hned, jak sobíci nasají náš pach do svých divých nozder. Druhé stádo je o poznání větší, odhadem 20-30 kusů. To se nás nebojí a klidně se pozorujeme.

Po 10ti km přicházíme pod vrchol našeho kopce. Na finské poměry je to velehora - měří 508 m (nejvyšší finský kopec měří 1,365 m a je prakticky v Norsku:) a na vrchol to máme slabé 3km. Dáváme si sváču u ohniště, nabíráme vodu a vyrážíme směrem kamenitý, větrný vrch. Klasicky procházíme lesem, který se mění na kleč a břízky aby nakonec zůstalo jen kamení a tráva s mechem. Náčelník, zocelen letošními Himalájemi, něco zamudruje pod vous, že 400 m převýšení nic není a mizí z dohledu. My ostatní postupujeme pomaleji.

Na vrcholku potkáváme finský pár. Mlčí a po Finsku zdraví. Chaloupka je malá ale útulná. I přes poměrně hnusné počasí je dobrý rozhled do okolí. Vidíme jezero, cestu po které zítra půjdeme a v noci i vesničku Vuotso - náš zítřejší cíl.

Sroubek vytápíme neuvěřitelně rychle. U stropu je jak v sauně. Probíhá večerní nevázaná zábava: Přemek slintá nad neurčitou Češkou, určitou Finkou a Ruskou. Kennedy kouří a masturbuje (3 pohyby, vně srubu). Já žeru čokoládu a Náčelník čumí na porno v mobilu.

(Přemek): Tento sroubek není určen k přespání - je to napsané v kempovce - dá se tak prý učinit pouze ve stavu nouze. Já jsem si jist, že tuto právnickou kličku využije každý Čech procházející kolem a přespí zde. Jsou tu pouze 2 postele a jelikož Mekkz s Náčelníkem zhubli nejvíce, mají na ně právo. My s Kennedym spíme na zemi na karimámách.

Sobota 28. 9. 2013 (Pyhä-Nattanen – Vuotso – Rovaniemi), zapsal Mekkz, Přemek

Poslední ráno výpravy vstáváme v 7:00 do mlhy a finských mraků. Dáváme rychlou snídani, kterou nikdo nemusí půlit a žok vody k tomu.

Sbíháme 1,7 km k silnici a pak už se jen oddáváme monotónní chůzi po zpevněné cestě - nějakých 15km do vesnice Vuotso, kterou prochází hlavní severojižní silnice.

Vuotso je díra. U krámu/bezinky svačíme a vyrábíme ceduli na stopa. Jsem k této činnosti dost skeptický ale je 13:00 a autobus jede v 14:30 tak proč to nezkusit.

(Přemek): Vuotso je skutečně díra. Připadám si jako v hororu Hory mají oči, nebo tak nějak se to jmenovalo - prostě vesnice, ve který je každej příbuzným toho druhýho a šéfuje jí majitel benzinky, kterej je zároveň prodavač a vypadá fakt vražedně. Místňáci nás sjížděj nevěřícnýma pohledama... S Kennedym, jehož druhý jméno je Poslední Stopař, jsme rozhodnuti mrznout pár hodin na stopu. Autobusy jedou asi 2 za den, ale taková cesta koštuje minimálně 30e/osobu, spíš víc.

Loučíme se s chlapama a jdeme na stopa. Náčelník zvedá ceduli a oba se smějeme, protože nevěříme, že nás někdo vezme. Úsměv nám ale tuhne ve tváři, když nám zastaví druhé projíždějící auto. Řidičkou je profesorka z univerzity v Oulo a jede z konference o kultuře Saami. Společně jedeme až do Rovaniemi. Povídám si s profesorkou a Náčelník vzadu usíná klidným spánkem.

(Přemek): Když jsme s Kennedym viděli, jak rychle kluci stopli, zůstaly nám čelisti viset v nevěřícném úžasu. Asi v takovém, jaký měl místní pumpař, když před rokem poprvé spatřil auto. Prostě nám to nešlo do hlavy. Říkáme si "Tak jestli stopli oni, tak mi musíme levou zadní." Postavíme se na plac a sledujeme auta - na silnici jich je dost, ale všechny jedou od, či k benzínce, ale prakticky žádné nejede na jih. Střídáme se ve stopování, spočetli jsme, že jedno auto naším směrem jede vždy zhruba za 4 minuty. Je zima a mrholí. Když stojíme na place hodinu a 15 minut, rozhodujeme se, že na autobus, který jede za dalších 15 minut kašleme a zůstaneme ještě pár hodin. Místní na nás stále čučeli, co že to tam jako děláme. Nicméně nakonec se i na nás usmálo štěstí v podobě Fina s obytným vozem, který nás bere celou cestu až do Santaclausovské vesnice, která je 8 km severně od Rovaniemi. Těch 8 km docházíme pěšky, potkáváme se s kluky a jdeme do campu. Vejlet je u konce.

Závěr

Finsko je nádherná země, která je hustě obydlena stromy. Člověku, který vyleze i na nepatrný kopeček, se zjeví předaleký výhled na nekonečné lesy plné jezer a komárů (pouze v létě). Finů je málo a většina jich žije na jihu. Když se budete pohybovat v divočině na severu Finska, moc jich nepotkáte a když už nějakého, tak s vámi stejně nejspíš hovor nezaplete. Fini nemají potřebu se vybavovat, musí totiž chodit lesem - to je baví. Tak přece máme něco společného:)

Kompletní fotogalerie je zde.

  • zdenek

    zveřejněno: 2016-02-08 22:49:21

    premku, to je napsany opravdu super, taky se chystame, a muzu take poprosit o mapku? predem diky

    Odpovědět na komentář

  • Vláďa

    zveřejněno: 2016-01-05 21:40:44

    Ahoj borci,
    pěkně napsané, manuál zdravení se pokusím zapamatovat :)
    Loni jsme sjížděli Ivalojoki, taky paráda, ale chtěl bych na podzim, hlavně bez komárů. Nemáte nějakou mapku, jak jste se pohybovali, alespoň plus minus?
    Díky a skvělé stránky, závidím vám, že jste schopni se domluvit na takové akce..

    Vláďa

    Odpovědět na komentář

    • Přemek

      zveřejněno: 2016-01-07 22:34:40

      Cus Vlado, dik za komment! Mapku ti posilam na mail... premek

      Odpovědět na komentář

  • JOS

    zveřejněno: 2015-07-21 13:48:28

    Zdravím,

    finský manuál zdravení nemá chybu - díky.

    Zde zajímavé stránky jednoho mlčenlivého, ale zajímavě píšícího Fina http://korpijaakko.com/.

    Zdravím,

    JOS

    Odpovědět na komentář

  • Karel

    zveřejněno: 2013-11-06 11:56:06

    nadhera - snad se tam taky nekdy dostanu.. Akorát mě je divný že jste nechytli ani malýho pstroužka..

    Odpovědět na komentář

Přidejte komentář:

Odběr novinek

Pokud chctete být informováni o nově publikovaných článcích, zadejte níže svůj e-mail. Jakmile zde něco přibude, dostanete upozornění.

Jednacesta.cz podporuje:

antifa.cz respekt.cz greenlandoutdoors.com hatefree.cz

Weblog

[3. 8. 2017]

Íránské chození do kopce: letní výstup na mount Damávand (5.671 m n. m.) - Přidal jsem report z chození do kopce v Íránu.


[1. 8. 2017]

Krátký report z Kampermaueru


[13. 4. 2017]

Lezba v Juře, Jura v lezbě - surreální zmatenost pro dorost, psáno z pohledu pátého imaginárního účastníka zájezdu.


[30. 30. 2017]

Přijeli jsme ze severu, tuna je líčení: Finský Lemmenjoki v zimě: divočina i wellness na 68. rovnoběžce.


[23. 1. 2017]

Je zima, čas vandrů. Kennedy mi poslal report z našeho společného výletu do Krušných hor: První zimní alkovandr aneb Kennedyho krušné odpanění sněžnic a 14 dní na to sepsal Z Lípy do Lípy "na srabáka".


[15. 10. 2016]

Doplnil jsem povídání z Islandu: Překročení Islandu 2016: 400km pěšky Mordorem.


[24. 3. 2016]

Přidal jsem článek a fotky z putování zamrzlou finskou tajgou: Přes zamrzlé Laponsko: sobí stopou .


[2. 12. 2015]

Přidáno pár fotek z Brd: Brdy - holení chlupů.


[13. 11. 2015]

Po dlouhé odmlce jsem přidal povídání z 35 dní trvajícího dvoumužného vandru po severním Finsku a Norsku: Finsko/Norsko 2015: Zkrocená tajga neboli dva muži ve srubu Další články budou následovat.


[28. 1. 2015]

Přidal jsem report ze zimního přechodu Hardangerviddy: Zmrzlým perem: Zimní přechod náhorní plošiny Hardangervidda.


[7. 11. 2014]

Přidal jsem fotky z vandru podzimní Malou fatrou.


[20. 10. 2014]

Konečně jsem zkompletoval fotky a líčení z Grónska: Grónsko 2014: Výprava k jezeru Tasersiaq aneb 25 dní v pustině.


[27. 8. 2014]

Jsme zpět v ČR, výprava do Grónska byla úspěšná, fotky a líčení dáváme dohromady, více informací je zatím zde: http://gronsko2014.jednacesta.cz.


[6. 7. 2014]

Přidal jsem fotky a report z výšlapu na Piz Bernina (4,049 m) - českým stylem na alpský vrchol .


[18. 6. 2014]

Přidal jsem fotky z vandru Šumavou.


[15. 5. 2014]

Přidal jsem fotky z přechodu Jizerek a Krkonoš.


[4. 2. 2014]

Přidal jsem fotky ze zimního vandru přes vojenský výcvikový prostor Jince (Brdy).


[24. 1. 2014]

Ve fotogalerii z vandrů přibylo pár věcí: Javorníky - leden 2014 a Brdy - Leden 2014 - Bleskovka.


[11. 12. 2013]

Přidal jsem fotky a report z odpočinkového zimního vandru přes Jizerky.


[17. 10. 2013]

Konečně jsem zkompletoval líčení a fotky z Urho Kekkonen 2013 - vandr podzimní finskou tajgou. Byl to nejhezčí vandr mého života:)


[21. 4. 2013]

Soarss mi dodala report z jejich cyklovejletu po španělským ostrově Menorca: Menorcou na kolech Je tam i pár fotek, tak to omrkněte.


[21. 3. 2013]

Odemykám report ze zimního přechodu Slavkovského lesa: Zimní přechod Slavkovského lesa - příběh tří kamarádů: Vysoký, Hubený a Studený a zároveň přidávám spřízněnou fotogalerii.


[6. 3. 2013]

Dopsal jsem líčení z vandru hlubokou stopou: Zimní vandr přes Lužické hory - hlubokou stopou.


[29. 11. 2012]

Přidal jsem pár fotek z vandru po Rychlebskejch horách a Polsku: Rychlebské hory a Polsko.


[24. 10. 2012]

Přidal jsem pár fotek z Maroka: Maroko 2012 - Na turistu.


[19. 8. 2012]

Přidal jsem pár fotek do fotogalerie Alpy - Pitztal 2012.


[2. 8. 2012]

Dopsal jsem stručný report o Lezeckém zájezdu do Frankenjury.


[17. 7. 2012]

Přidal jsem článek o tom Jak jsem Barbuchu vyvezl na Súlov a zároveň zejtra razíme do Jury drtit v dešti 5tky!! Jo a beru foťák, takže něco přibude...


[23. 4. 2012]

Přidal jsem článek o Lezecké výpravě do jižní Francie a zároveň pár fotek z téže akce.


[14. 3. 2012]

Přidal jsem Joskův deník z výstupu na Mera Peak v Himalájích roku 2009.


[4. 3. 2012]

Přidal jsem pár fotek ze zasněžených Krkonoš


[13. 2. 2012]

Špicberky 2008 - výprava do arktické pustiny, aneb 14 dní divočinou s hladem v zádech - po čtyřech letech jsem přidal líčení z cesty po Špicberkách z roku 2008.


[1. 2. 2012]

Deník z výpravy do rumunského pohoří Apuseni roku 2003 - přidán prastarý deník z putování Rumunskem.


[29. 1. 2012]

Zimní bivak v Jizerkách - zahrabat se do sněhu


[30. 10. 2011]

Vandr Střela 2011 (Silver River) - další návštěva divoké řeky Střely.


[28. 10. 2011]

Klimakterium 2011 - 4denní pochod přes slovenské pohoří Vihorlat.


[30. 9. 2011]

Maroko 2011 - 14ti denní lezecko-poznávací vejlet do Maroka.


[21. 8. 2011]

Kungsleden - 450km napříč Laponskem daleko za polární kruh.


[17. 2. 2011]

Krušnohora 2011 - Krušnohorské mlžné trápení bylo pouze pro silné povahy s kladným vztahem ke slivovici...


[29. 1. 2011]

Vandr Brdy - leden 2011 - zimní víkendovej vandr z hospody U Paviána na kemp Swamp.


[24. 10. 2010]

Jizerky na podzim 2010 - Fotky z víkendový štreky Hospoda u Kozy - Hejnice.


[19. 7. 2010]

Alpy 2010 - Silvretta - 15 fotek z Alp.


[8. 7. 2010]

Nízké Tatry 2010 - Pár fotek z Nízkých Tater - přechod hlavního hřebene.


[17. 1. 2010]

Zimní přechod části Beskyd - 8 neohrožených polárníků vedených velkým Rykatánem... nezapadli!.


[17. 12. 2009]

England 2009 - Fotky z anglie - kvůli práci nebylo moc času na focení, tak jenom pár obrázků z národního parku Dartmoor a z Plymouthu (město za hranicí)...


[18. 7. 2009]

Alpy 2009 - Bernina gruppe - Pár dní v Alpách na hracicích Itálie a Švýcarska, bylo zrovna pěkný počasí na vylezení několika kopců...


[23. 12. 2008]

Zima na Islandu - Po 10ti denním putování Islandem jsme zjistili, že v zimě je tu opravdu zima a vítr opravdu fouká... Za to tu nepotkáte turistu - možná proto, že slunce vychází na 4-5 hodin děnně (přičemž je stejně většinou zataženo)...


[4. 8. 2008]

Svalbard 2008 - Heroický přechod části Špicberk v 5ti lidech plný potu, krve, deště a ledového větru... no vlastně až na odsunutí odletu o den to bylo bez zádrhelů..


[28. 6. 2008]

Roháče 2008 - jeden z tréningových treků přípravy na Špicberky..


[31. 5. 2008]

Krkonoše 2008 - 2 denní vejlet do Krkonoš.


[1. 5. 2008]

Střela 2008 (Silver River) - víkendový vandr kol divoké řeky Střely.


[12. 2. 2008]

Zimní vandr po Jeseníkách - Právě jsem se vrátil z Hradu.. eee, z vlaku, no prostě zimní přechod Jeseník úspěšně zakončen...


[2. 11. 2007]

Vandr T. O. Divizna 2007 - Jeden ze skvělejch vandrů na Divizně.


[27. 7. 2007]

Alpy 2007 - výstup na Grossvenediger (3666 m.n.m)


[2. 8. 2007]

Alpy 2007 - Ortler - Par vejletu do alp a tudiz neco kycovitych fotek zde...


[12. 7. 2006]

Skotsko - Paradni zem, supr dest, supr priroda, supr lidi a paradni pivo...


[11. 2. 2006]

Sherpalimit 2006 - První a zatím zároveň poslední ročník extrémního treku Sherpalimit.


12. 6. 2005

Vandr Beskydy - léto 2005 - Z Rožnova pod Radhoštěm po Česko-Slovenskejch hranicích na Lysou horu...


22. 1. 2005

Zimní vandr přes Labské pískovce - lednový pochod z Děčína do Jetřichovic a Chřibský.


13. 11. 2004

Děčínský sněžník 2004 - Zimní vandr - z Děčína přes Ostrov na Děčínský Sněžník.


27. 9. 2004

Rumunsko - Retezat - dneska sem se vratil z Rumunska z Retezatu, takze pridano par fotek...


15. 8. 2003

Roháče 2003 - s Pandou, Barbuchou a Joskou v Západních Tatrách.


24. 7. 2003

Rumunsko 2003 - další trek po Rumunsku.


23. 8. 2002

Rumunsko - Apuseni 2002 - 14ti denní vejlet do rumunského pohoříčka Apuseni.