V létě 2011 jsem se vydal na měsíc do divočiny - na cestu známou pod jménem Kungsleden (Královská cesta), která vede napříč švédským Laponskem. 450km značenou stezkou jsem šel 28 dní, s batohem vážícím přes 30kg. Deník, který jsem si psal, zveřejňuji v tomto článku.
Stručná data:
| kdy: | 1. 7. - 2. 8. 2011 |
| kde: | Švédsko |
| Délka a doba pochodu: | cca 450km, 28 dní |
| Ostatní: | vřele doporučuju jako odtučňovací kůru, u mě za 32 dní 10kg dole:) |
| Co udělat příště jinak: | Vzít si méně věcí - 32kg batoh byl moc, naučit se rybařit a vzít s sebou prut. |
| Kompletní fotogalerie: | Kungsleden |
O autorovi:
„Jsem tvůrce tohoto webu, vandrák, skalkař, pankáč, frontman kapely TZ!,
příležitostný fotograf, ajťák, učitel, příznivec severské přírody a milovník ptactva."
— Přemek
1. DEN
Start cca ve 12:30 (sjezdovka v Hemavanu). Slunce svítí, občas mrak. Tůra vede širokým údolím v cca 800 m.n.m. Po 18ti km kempuju u nádherného ledovcového jezírka - asi v 18:00. Jídlo, koupel, praní (cesta do Hemavanu trvala 2 dni), spaní. Vítr fouká, komáři nejsou.
2. DEN
Start ve 12:30, zamračeno, mírný vítr. Sápu se přes nádherné sedlo (vejhledy) a směřuju do údolí k chatě vzdálené asi 5km. Batožina má přes 30kg. U chaty dávám pauzu. Uvnitř luxus zařízená - s jídelnou, dřezem a cca 5ti pokoji (kamna v každém z nich). Beru si 1 pivo (2°) a zanechávám na stole 25 SEK. Na verandě piju, příjde bába z treku - že je prý housekeeper tam. Kecáme, říká něco o komárech.
Jdu dál - úsek 15km podél jezera skrz bažiny. Začíná to mostem - pode mnou plave losos. Nahazuju pytlačku, ryba se však návnady (epesní, za 98 Kč) lekne a uteče. Následuje 20km komáří džungle, zažívám peklo. Utíkám abych už byl v horách, stříkám se DEETem - funguje vždy tak na 45min. Ve 22:30 (slunce nezapadá) jsem v horách, vyčerpaný, zpola sněden komáry. Stavím stan, vařím, v jednu jdu spát.
3. DEN
Budím se až ve 12:00. Dneska bude odpočinkový den - max 10-15 km chůze. Komárů je poskrovnu, zataženo, občas zafouká. Chtělo by to koupel. Vyrážím v 15:45 pohodovým tempem přes náhorní plošinu plnou jezer. Na koupání je zima. Po překonání sedla scházím do údolí k chatě Servestugan, začíná další komárno. Mám za sebou 10km. Milá starší Švédka mě chce pohostit, dávám si však svačinu ze svého. Zapíšu se jí do návštěvní knihy (Jsem asi první čech za 100 let - v knize jsou samí Švédi + 1 Belgičan) a jdu dál - cca 5km do kopce kde chci kempovat.
Pořád zlobí komáři, tak jsem vytáhl moskytieru - a ouha, funguje! Dřív mi nějak neseděla na kebuli, avšak nyní jsem prokoukl jeden trik a už vím, jak na to! Nálada se mi zvedla o 90%! Dolezu na kopec a v dáli už na mě mává malá chatička Vuomatjahkka - 2 lůžka, kamínka, dřevo. Nesmí se zde přenocovat, pouze v případě emergency - to bude asi dnes...
4. DEN
Spánek v chajdě proběhl luxusně. Vyrážím v 11:00, po 6ti km potkávám rodinu zmatenejch frantíků bez moskytier - trpí a to jsou teprve na začátku cesty (jdou jednu etapu z druhé strany). Já sejdu k chatě 7km před cílem 1. etapy (vesnice Ammarnäs), za 40 SEK si uvařím vlastní polévku, rozloučím se s chatárkou a jdu do finiše. Komáři - peklo - utíkám. V 18:35 vcházím do Ammarnäsu - 80km v nohách po čtyřech dnech chůze. Stavím stan ve zcela opuštěném areálu kempu pro karavany. Nic jiného kromě hotelu (drahého) tu není. Člověka jsem také ještě nepotkal. Umývárna je zavřená - to mne velice nasralo - 5 dní jsem se potil jak stará kurva a je to znát. Začalo pršet, při zapínání zipu jsem protrhnul stan a následně zjistil, že nemám mikinu (stála 3,5 klacku a byla nová) - musela mi po cestě spadnout z batohu. Takže jsem strašně nasranej... Nakonec jsem v areálu našel odemčenou budovu s teplou vodou a sprchou!!! Takže jdu spát čistý. Pecka!
5. DEN
Dneska nikam nejdu, relax, pouze nakupuji pár nezbytností v místním konzumu. Zítra razím do Adolfströmu.
6. DEN
Z Ammarnäsu razím v 11:00, je slunečno, 10km vede asfaltkou, pak to začíná stoupat. Komáři mazec. Kolem 15:00 jsem na horském hřebeni a začíná solidní bouřka. Nandavám bundu na triko a jdu dál. Zprvu to vypadalo na přeháňku, ale prší už skoro 2 hodiny... Od pasu dolů jsem prochcanej, do toho pořádně fouká. Ale nevadí - alespoň nejsou komáři!! Přiobleču se a jdu dál, po 3 hodinách déšť i vítr ustávají a začíná peklo. Jelikož jsem se kvůli počasí rozhodl přejít bažiny a dojít až ke značenému bivaku, mám to ještě 10 km (celkem 30) - prochcanej a v komářím pekle.
Po dešti se vyrojili - bylo jich stovky a byli všude. Dusno, slunce pralo, bezvětří. Za těch 10km sem shodil tak 3kg váhy - uháněl jsem v goretexu s 30kg báglem (jak) o život. Na bivak jsem dorazil kolem 22:00. Byl tam jakýsi Švéd - turista/introvert/autista. Moc jsme nepokecali - spíš každý zabíjel komáry ve své půlce chaty. Bylo tam však moc horko, tak jsem řekl good night a šel spát ven do stanu. Spal jsem do 12:00.
7. DEN
vyrážím po menší bouřce v 16:15, dnešní plán je skromný - dojít 15km na další boudu. Je strašný vedro, slunce pere + komáři. Po 7mi km jsem na hezkém, vyvýšeném místě se supr vejhledem. Kempuju, pohoda, trochu vítr. Spaní od 23:00 do 8:30.8. DEN
Vstávám brzo, slunce svítí, je veliký vichr (žádní komáři!!!). Dnes chci dojít do Adolfström - malinká vesnička o 15km dál. Je tam kemp. Cesta bez komárů probíhá skvěle! Až na posledních 5km podél jezera - zas celkem komáří peklo. V kempu zaplatím 50 SEK a stavím stan mezi karavany. Pár vidláků tu v nich bydlí. Neumí moc anglicky a divně mě sledujou. Dávám sprchu!! V místním obchůdku kupuju salám bez cenovky s vyobrazením losa a nápisem "King of the woods" a ještě 2 omáčky Knorr. Cena salámu byla opravdu královská - 69 SEK!! Salám váží 350 gramů, snad bude los chutnat. Je sobota a v sobotu seveřani pijou a u vedlejšího karavanu se něco chystá, tak jsem zvědav...9. DEN
Sobotní večer bohužel nic nepřinesl, tak jsem šel spát. Teď mě čeká cesta do Jäckviku - 2 dny přes hřeben kopce Pieljekaise (jsem ve stejnojmenném národním parku). Cesta z adolfova ubíhá prudce do kopce, pak ale zvolní, zmenší se ve stezku a začne zelené peklo - komáři všude, džungle z malých břízek a všelijaký hvozd se mne snaží zastrašit. Je cca 28 stupňů ve stínu, jde to ztuha. Zkouším novou protikomáří techniku: Jdu pouze v triku s krátkým rukávem a nohavice mám vyhrnuty pod kolena. Na hlavě moskytieru.
Každých 45 minut se důkladně mažu na obnažených místech místním repelentem (US 622 Myggspray). Bohužel, po tom co se člověk dostatečně zpotí, doba účinnosti repelentu jde dolů na 30min a komáry naopak pot víc navnadí, takže si brzo vleču solidní roj. Po 10ti km zastavuju na mostíku u jezera, kde trochu fouká (komáři sem nemohou).
Dnes zbývá už jen cca 7km na hřeben, z toho jen 3 km džunglí. Jakmile lezu z lesa na úroveň 800 m.n.m., Odin zaduje a komáři jsou fuč. Občas se stává, že i v takovéto výšce je bezvětří - to je pak pravé peklo - komáři ze všech končin se slétnou a hodují a pasou se a člověk se pak zcvokne...
Přicházím do sedla, kde jsou 2 jezera a stavím stan na vyvýšenině mezi nimi. Pěkně tu fouká. V dálce cca 1km vidím na obzoru několik postav - když se podívám dálkohledem, zjišťuju, že je to 5 lidí, z toho 2 děti, či trpaslíci. Mají jeden velký stan a mají i dobré místo na kemp - pěkně jim tam fouká, je tam i pramen (čtu z mapy) a supr výhled (ten já mám taky dobrej). Vařím poslední rýži se salámem King of the woods za 69 SEK (je fakt hodně dobrej, los) a v tom se přižene bouřka. Vítr + slejvák jako prase, hromy a blesky jsou o kus dál. Stan jsem měl ukotvenej dobře, takže jsem si hověl (a vařil dál), ale trochu jsem měl obavu o těch 5 nahoře. Bouřka rvala 2 hodiny - cca do 23:30. Pak spánek.
10. DEN
Vstávám v 9:30, slunečno, vítr 5km/hod. Kouknu dálkohledem a zjišťuju, že těch 5 už balí a jdou. Následně s nimi kecám - rodinka 5ti Švédů, trochu se prej báli, ale vše ok. Vyrážím ve 13:00 - do Jäckviku to mám jen 7 km s kopce. Ve 14:30 platím 70 SEK šéfovi místního campu. Je to sympaťák, konečně Švéd kterej se nebojí mluvit!! V Čechách má kamaráda bla bla bla... Jäckvik je malinkatá vesnička na silnici ze Švédska do Norska, která jako jediná protíná rozlehlou divočinu.
Rozhodně jde o moc hezké místo - doporučuju všem, kdo půjdou kolem. Jdu na nákup na benzinovou stanici, za 540 SEK (!!)(x2.7 = Kč) dokupuju zásoby jídla a repelentu, ale hlavně dokupuju "Anti-Mosqito Jacket" - takový síťovaný anorak s kapucou, která se dá zapnout i přes obličej. Tak se těším, až tu nádheru zítra vyzkouším.... Jo, ještě mi taky ten šéf kempu domluvil převoz přes jedno velikánské jezero - Riebnes - má 6km na šířku a jiak, než šalupou či letecky se překonat nedá. Převozník, který tám má rybářskou chatu mne čeká pozítří. Jsem zvědav co to bude stát (zbývá mi 450 SEK hehe). Jdu spát, zítra vesluju.
11. DEN
Valím z Jäckviku směr Kvikkjokk, načínám 161. km. Vítr fouká, takže komárů málo. Po 5ti m pochodu mě čeká atrakce: překonání jezera systémem 3 lodí, funguje to asi takhle: na protilehlých březích jezera jsou dohromady 3 lodě, z toho na jednom břehu 2 a na opačné straně 1 loď. Příjde-li poutník na tu stranu jezera, kde jsou 2 lodičky, má vyhráno - vezme pramici, převesluje na druhý břeh a nechá jí tam a jde dál... Přijde-li však na břeh, kde je pouze 1 pramice, má to složitější - vezme pramici, převesluje, vezme další pramici do vleku (tzn. že vesluje se dvěmi pramicemi) a vesluje zpět na původní břeh, tam jednu loďku nechá a napotřetí vesluje ve směru své cesty - celkem pruda. Já měl štěstí - na břehu byly 2 pramice. Háček byl jinde...
Poté, co jsem úspěšně naložil bágl, foťák a sebe a chopil se vesel, jsem vesele začal veslovat (sic proti větru, ale šlo to dobře). V půli jezera najednou koukám, že mám boty zpola ponořené do vody a že do šalupy jakýmsi kulatým otvorem (průměru asi 4cm) vniká voda! Po chvilkovém zaváhání jeslti se nejedná o fatu morganu, pouštím vesla a dívám se na díru - hned vedle ní visí špunt - jak od vany, nuže pochopím co je třeba a díru zašpuntuji. Po doplutí na 2. břeh vydedukuji, že sejedná o výpusť dešťové vody, pro případ, že do šalupy naprší, že ano:) Po této plavbě mám dobrý pocit, nasazuji anti-mosqito jacket (puze na triko) a vrhám se na 8km džungle.
Je to obtížný a špatně značený terén - močály, mech, břízky, občas borovice a do toho kusy skal vyčnívající odevšad. Anti-mosqito jacket funguje výtečně - vůbec nepřispívá k pocení a komáři nemají šanci (i když je fakt, že jich není zdaleka tolik, jako předešlé dny v jižní části treku). Cestou potkávám cca 25ti letého hocha, který jde z Abiska (severní konec trasy). Velmi vyhublá, zanedbaná postavička v GTX Kalhotách s rozepnutou košilí a šíleným výrazem... Prohodili jsme jen pár slov, on pak už zase spěchal - do Hemavanu. Loučil se větou "Good luck to you". Pro jistotu se dívám do zrcátka a ujišťuju se, že tak špatně jako on na tom nejsem.
Po 15ti km jsem v sedle v 750 m n. m. a pode mnou se rozprostírá obrovské, táhlé jezero Riebnes. Zítra v 10:00 tam pro mne přijede šalupa. Dávám si budík na 7:00, vařím kejdu, jdu spát.
12. DEN
Brzký budíček zvládám a v 9:45, stanuvše na břehu jezera, už vidím jak se ke mě blíží motorový člun. Z něj skáče na písčitou pláž hoch co jde z Abiska, má vojenskou výbavu a vypadá ok. Prohodíme pár slov a loučíme se. Nastupuju na člun, zdravím asi 40ti letého vidláka v kšiltovce co řídí. On nereaguje, pouze něco žvýká a točí kormidlem. Na palubě je se mnou pes - starý kříženec husky a čivavy nebo co. Vůbec si mě nevšímá, na pohlazení nereaguje, pouze se kochá plavbou - chová se stejně jako jeho páníček za kormidlem. Po 20ti minutách jsme na druhém břehu - v rybářské osadě Vuonatjviken (asi 4 sruby) a já se ptám na cenu, chce 400 SEK!!! Mazec, nejsem ani v polovině cesty a zbývá mi 60 SEK v cashi.
Jdu 9 km džunglí, kolem jezer, přes potoky a jsem hotovej. Kempuju. Únava z minulých 11ti dnů je znát. Dávám šlofíka a jdu na ryby - jednu hodinu se snažím chytnout na pytlačku cokoliv živého. Potok, kde rybařím je vzdálen asi 1 km od mého kempu. Rybařím bez úspěchu, přes noc nechávám nahozené 2 návnady a jdu spát. Třeba se do rána něco chytne...
13. DEN
Budím se v 8:30, v 10:30 razím na další štreku, cestou vyzvedávám prázdná vnadidla z potoka, kde asi žádné ryby nežijí. Je značně větrno, škrábu se asi 10 km do krpálu (podél kopce Duolbak - asi 1000 m n. m.). Nahoře je fičák jak z Islandu (odhaduju 70-80 km/h). Když začnu sestupovat směrem k jezerům v 8mi stech mterech, potkám Švýcara se Švýcarkou. Vypadají roztomile a týpek se mi svěřuje, že taky nic nechytil, ačkoliv má rybářský prut!! Po chvíli začíná mazec chcavec. Navlíkám se komplet do goráče a jdu.
V kombinaci se silným větrem je ten déšť pecka - občas prší i ze spoda... Po 38mi minutách dorážím k saamijskému přístřešku - takové iglů - oblý půdorys, kostra z dřevěných klád, obložení březová kůra a z venku je to komplet (krom díry ve stropě) porostlé mechem a trávou. Uvnitř je v prostředku ohniště. Vyspali by se tu tak 4 lidi. Déšť ustává a já scházím k obřímu jezeru Tjieggelvas. To má skalnaté břehy a vůbec je to u něj supr. Vypadá to, že jsem v ráji (mobilní signál není), tak kempuju.
14. DEN
Probere mě vedro - ve stanu je 30 stupňů, venku žhne slunce, je bezvětří, bezmrační. Je to správné počasí na sušení hub - 3 velké křemenáče půjdou do polívky. Ošplouchnu se, vyperu pár hadrů a jdu rybařit. Dnešní den mě s konečnou platností přesvědčil, že ve Švédsku je víc rybářů než ryb. Já jsem žádnou ani nezahlédl (natožpak chytil) a kolem pořád jezdily všelijaké šalupy s rybáři, nahazovali atd..., ale nikdo nic nevytáhl!Ve 14:00 končím rybaření, v 16:30 razím. V 17:00 jdu po mostíku nad horskou bystřinou a v tom jí spatřím - rybu!! Takovej větší a tmavší pstruh se tam pásl v proudu pode mnou. Tasím pytlačku, ryba zdrhá. Po hodině snažení to vzdávám - jsem celý pobodaný od vlastních háčků a ryba nikde... Po 10ti km, poté co jsem podlezl "Raindeer fence" a šel chvíli azimutem, kempuju. Je bezvětří, komárů jak nasráno, 22:10.
15. DEN
Vstávám v 10:30, zatímco balím, vidím jak se blíží bouřka. Ve chvíli kdy sáhnu na první kolík u stanu, s úmyslem jej vytáhnout, začne kapat. Do pěti minut je z toho solidní chcavec + bouřka. Čekám ve stanu něco přes hodinu, než to přejde a razím. Trochu fouká, takže komáři nic. Cesta stoupá podél hřebenu do 950ti m n. m. a pak začíná klesat podél potoka k bivaku. Začíná znovu pršet + komáři. Už z dálky vidím, že u bivaku někdo je. Následně zjišťuji, že bivakující osoba je Nils - dánský chlapík, vysoký, bělovlasý, tak 55 let starý (či mladý). Dávám si svačinu (vně chaty - uvnitř je tak 35 °C) a kecám s Nilsem. Já, celý v anti-mosqito jacket, Nils jen v nedbalkách, sandálech a triku. Komáři se na něm pasou, že jim sosáky nestačí, Nilsovi to však nevadí. Jde z Abiska na jih a je to velkej zkušeňák. Po 15ti minutách se loučíme, jsem rozhodnut dojít 10 km zeleným peklem až k jezeru, které z jihu obklopuje Kvikkjokk - vesničku uprostřed divočiny (končí tam silnička).
Nils mi sdělil, že je u jezera nová chatka (není na mapě), kde se dá přespat a odkud se volá převozník do z Kvikkjokku. Ten prý stojí 150 SEK, já mám 60, ale taky 250dcl Irské whisky - to by mohlo také pomoci. Jinak než převozníkem se do Kvikkjokku dostat nedá (leda cca 2-3 denní zacházkou azimutem k mostu 30km vzdáleném). Ve 22:30 jsem u chatky - je úplně nová, zpola vybavená (stůl, lavice), zpola plná komárů. Uvařím, zabiju 30 komárů a uléhám ke spánku. Vidina pokojného spánku se však vytrácí - každé cca 4 minuty přiletí k mé hlavě 1-2 komáři a snaží se napást, načež je zabíjím. Takhle to pokračuje do 5:30, čůrám, pak chvílemi usínám. Pořád zabíjím... nechápu kde se furt berou. Kolem 10:00 už mě to přestává bavit a vstávám.
16. DEN
Naspal jsem dohromady 2-3 hodiny, zabil 80-100 komárů. Jsem utahanej a nasranej. Zatím nejhorší noc cesty. Balím. V 11:15 volám erárním telefonem napájeným autobaterií Björna - převozníka. Po hlase velmi přátelský chlapík - umí i jednu větu česky - "Je hezke počasi." Vysvětluju situaci s penězi, on na to, že se to nějak vyřeší - za 20 minutpro mne prý přijede jeho kolega. Ten se opravdu objevuje a přiváží z opačného směru Belgičana se stejným batohem jako je ten můj (Deuter air contact pro), což je to jediné, čeho jsem si na Belgičanovi všimnul. Převozník je správný chlapík, dovede mě až k turistické chatě, kde mi z kreditky vyberou 600 SEK. 150 jde převozníkovi, 50 za sprchu v tur. chatě. Stan si stavím asi 100m od chaty na supr plácku a ještě k tomu zdarma.
Všechno je rázem OK, dokupuju zásoby jídla za 500 SEK (+ pivo za 65 SEK na oslavu dosažení Kvikkjokku). Kempuju, hučí tu vodopád, jsou tu komáři - prostě vše jak má být:) Zítra pošlu nějaké pohledy a vyrazím směr Saltoloukta (cca 80km). Zatím mám v nohách asi 250km - jsem za polovinou!! Vše večer oslavuji ještě párkama z plechovky, nejlepší...
17. DEN
Razím ve 14:30, cesta vede mírně do kopečka a asi po 20ti minutách začíná vydatně pršet... Nasazuju pončo a valím dál. Jdu cca 15 km v dešti a občas obtížným terénem (přes velký kluzký šutry). V 19:00 kempuju, stále prší. Po obvyklých procedurách (postavit stan, umýt se, uvařit) jdu cca ve 23:00 spát. Stále vytrvale prší. Když se budím kolem 10:00, déšť pomalu slábne, až v 11:00 přestává, vydatně pršelo v kuse asi 19 hodin. Je trochu mokro...18. DEN
Razím ve 14:30, míjím bivak Parte a předháním čtveřici Rakušanů z Vídně - 3 kočky a 1 kluka. Je vedro a oni vypadají, že nedožijí večera. Cesta vede do ošklivého kopce a potkávám dalších asi 5 lidí - je vidět, že za Kvikkjokkem už pomalu začíná "turistická" část cesty... Po 15ti km jsem na hřebeni a kempuju naproti impozantní stolové hoře Thjahkelij. Naní na ní značen žádný přístup, na mapě jsou pouze značená 2 místa jako "Ancient place of special interest". Tato hora mě velice zajímá! Fouká silný vítr, 5°C.
19. DEN
Balím, ve 13:00 startuju a valím 6 km lehkým terénem. Včera mě začal pobolívat levý kotník a teď už ho zase cítím. Bolí jenom při chůzi, každopádně jsem rozhodnut dojít do turistické stanice Saltoluokta (3 dny cesty, je tam silnice) a pak se uvidí (za Saltoluoktou je poslední - nejvíc turistická etapa z Vakkotavare do Abiska - má 110km a je tam plno chat s turistama...).
Po pár kilometrech dorážím k jezeru - tam jsou 2 loďky a vlajka. Buď můžu vzít loďku a veslovat 4km přes jezero, či vytáhnout vlajku a čekat asi hodinu, než přijede převozník s motorovým člunem. Za chvíli po mě přicházejí 2 Švédi a vytahují vlajku, já se vzhledem k zamračenému nebi rozmýšlím... Náhle se z hvozdu vyloupnou Vídeňáci, naskládaj se 4 i s báglama do šalupy a mizej. Nutno podotknout, že špatným směrem (cesta po jezeře je značena bójemi, které jsou ale kvůli vlnám často špatně vidět). Dávám jim tak 50% šanci na přežití. Následně dorazí ještě jeden Švédský pár - je nás 5, snad se do motorové šalupy vejdem...
Převozník stál 200SEK, příští jezero jsem odhodlán přeplout sám na šalupe, bude to 6 km dřiny. Od osady Aktse (která je známá především tím, že se zde nachází nejvíce komárů na cm2) jsem vydračil do sedla a hledám na mapě značený potok. Po hodině neúspěchu to vzdávám a smiřuju se s tím, že budu kempovat v zeleném pekle na druhé straně hřebene. Při sestupu však nacházím nenápadnou tůň a malý potůček (na mapě není). Je to super místo v 900 m n. m. - je tu nádherný výhled na celé údolí a jezero Sitojaure. Zítra si dám odpočinkový den, tohle místo za to stojí. Nad hlavou se mi vznáší 2 sokoli (nejspíš) a řvou. Jdu spát.
20. DEN
Dnes nikam nejdu! Spím do 11:00, dojídám včerejší těstoviny a lezu si pro signál do mobilu na vrchol kopce, který je vzdálený 50m od mého stanu. Jmenuje se Mártevárásj (939 m n. m.).
V noci pršelo, teď jen občasně, ale hodně fouká. Dneska hodně vařím (jím) a peru. Dokonce jsem se i umyl... Zvím, že sokolíci hlídají své mládě, tek k němu moc nelezu a pozoruji jej z dálky dalekkohledem. Otec sokol (větší než matka sokolice) je ale stejně nasrán a lítá nade mnou a výhružně hejká. Celý den se flákám kolem stanu a uvažuju o tom, že bych mohl podniknout noční plavbu přes jezero (k jezeru je to 4km) abych se dnes alespoň trochu posunul - uvidím dle počasí a nálady. Kotník, když se nezatěžuje, vůbec nebolí....
Tak jo, dám večeři, prospím se, zabalím se a ve 23:00 razím na noční štreku. Je jasno, slunce vykukuje zpoza vrcholků hor. Ve 24:00 jsem u jezera, trochu fouká, komárů je poskrovnu. Beru šalupu a začínám veslovat. Jde to ztuha - pravé veslo je v dosti špatném stavu. Celkem to mám něco kolem 5ti km veslování - jezero Sitojuare je dost členité a navigace není žádná hračka (hvězdy nejsou vidět!). Uprostřed jezera, respektive patřičně daleko od břehů dost fouká a jsou solidní vlny. Bohužel fouká proti směru mé plavby, takže nejen že to jde pekelně ztuha, ale stačí abych na chvíli přestal veslovat (v termosce mám čaj s whiskou, tak se posilňuju) a hned mě zrádné jezerní proudy společně s větrem odnesou o mnoho metrů zpět. Nejhorší část je úzký (cca 100m) průliv, kde je protiproud nejsilnější. Tuhle partii, asi 200m dlouhou, proplovám asi 20 minut.
Pak už to jde a ve 2:30 kotvím. Pak už valím jen 5km do mírného kopce. Putování polárním dnem (rozumněj že je noc, ale světlo - slunce je jen fous za obzorem) má úplně jinou atmosféru - komárů méně, teplota nízká, žádní lidé, či zvěř a supr světlo na focení.
Jen Kvíčaly mě občas provází (Pozn.: Kvíčala = sympatický slepicovitý pták, který moc nelítá - spíše chodí a v pravidelných intervalech říká "Kvík, Kvík...". Má černo-bílé pruhy na krku a když je na zemi, vypadá velice ladně, až elegantně. Když se však Kvíčala vznese, je mi k smíchu - má totiž podivně krátká křídla. Kvíčaly lze potkat ve výškách nad 750 m n. m. (jak jsem vypozoroval) a také proto je mám rád - v těchto výškách už většinou fouká a nejsou zde lesy, takže výskyt komárů bývá omezený. To potvrzuje neznámé severské přísloví: "Kvíčalu slyšeti - komára neviděti." ). V 05:00 tábořím a jdu spát.
21. DEN
Probouzím se ve 13:30, je silný vítra a slunce pálí - je jasno. Stezka vede asi 100m od mého stanu a vidím dosti turistů jak pochodují v obou směrech. Zabalím a v 17:00 razím. Cesta vede širokým údolím až do turistické stanice Saltoluokta - mám to asi 15km. Potkávám 2 Švýcary, kteří jdou také až z Hemavanu. Vyráželi 5. 7. (já 2. 7.) - vypadaj nevyhuble, asi spí po chatách a moc žerou (jinak to není možný!!). 2 km před Saltoluoktou je dobré místo na kemp - je 21:45, stavím stan (lepší zde zdarma, než dole za peníze) a jdu spát.Začalo pršet.22. DEN
Vstávám v 10:00, venku poprchává, je zima. Ve 13:00 jsem v Saltoluoktě - je to veliká turistická stanice + pár dalších chatek na břehu jezera Langas. Mají tu různé druhy ubytování - pro různé druhy turistů. Já využívám sprchu (40 SEK) a kupuju lístek na kutr, co převáží lidi k silnici na druhé straně (100 SEK) a doplňuji zásoby jídla v místním, i na švédské poměry, předraženém obchodě (235 SEK: 4x čínská polévka, 3x omáčka v prášku, 4x sladká tyčinka, 1x konzerva s 8mi párky, 1x pytlík se sušeným ovocem).
Dobiju mobil a jdu na trajektík - ten jezdí 1x za den a na druhé straně na něj navazují autobusy v obou směrech. Já se posunuju 25km za 55 SEK do Vakkotavare - to je 1 chata a parkoviště. Odtud cesta pokračuje poslední - turisticky nejprovařenější etapou. Ještě nevím, jestli půjdu do Abiska (cca 110km), nebo do Nikkaluokty (cca 60km). Jinak je znát, že jsem už víc na severu - ochladilo se a na úkor komárů přibylo turistů. Ještě nevím jestli je to dobře. Dnes jsem ušel jen 5km do kopce a zakempoval. Je zima, fouká, mrholí, je 19:00.
23. DEN
Probouzím se v 10:30, venku silně prší, tak spím do 12:30. Ve 13:30 přestává pršet, tak balím a startuju v 15:45. Ujdu mlhou (viditelnost tak 30m) 7km k jezeru Tesajaure, přes které se vesluje cca 800m. Na mém břehu není ani 1 loďka, pouze opuštěný batoh... Koukám dálkohledem na 2. břeh a vidím 2 chalany jak každý sedá do jedné šalupky a už si to kvačí ke mě. Vítám je srdečně - termoskou teplého čaje s whiskou. Jsou zaskočeni, leč usmívají se. Mladší - cca 18ti letý hoch je z Německa, sympaťák. Staršího nevím kde vyhrabali. Jak jsem později zjistil, tak se navzájem neznali. Každopádně sedáme ve třech do né zrovna stabilní pramice a já, jelikož mám veslování natrénováno ze Sitojaure, si navlékám rukavice (od minula zůstávají puchýře na pravé ruce) a ukazuju mladejm jak se ve zdejších končinách vesluje. Na druhém břehu ještě pokecám s pár Němcema. Jeden valí v opačném směru dokonce až do Hemavanu - tomu předávám pár zkušeností, ale zjišťuju, že nemá mapu, možná ani kompas, zato má mobil HTC (kterým ho fotím jak nasedá do pramice). Nemyslím že to přežije až do Hemavanu...
V této turistické (nejhezčí a nejlehčí) etapě, kde se délka penisu měří množstvím ujitých kilometrů, jsem vskutku králem:) Každý, s kým prohodím pár vět, udiveně zírá a projevuje respekt a Švédi navíc ještě nahlas závidí mou anti-mosqito jacket (kterou si sundavám jen na spaní) a vyptávají se, kde jí sehnat...
Dál pokračuje cesta do strmého, však o to kratšího kopce. Na jeho konce mne předbíhají 2 klauni v keckách značek Adidas a Nike. Na kopci dopíjím whiskyčaj a povzbuzen jdu dalších 7 km - k nádherné divoké řece, kde ve 22:30 kempuju. Nahazuju na noc pytlačku (zde už je rybolov zakázán, asi kvůli množství turistů či co), vařím vločky a jdu spát.
24. DEN
Kolem poledne se dělá hezky - slunce svítí, vítr fouká! Zkontroluju pytlačku - nic. Peru prádlo, sučím ho, něco vařím a ve 14:30 razím na další pochod. Na chatě vzdálené 2km (Kaitumjaurestugorna) kupuju cukr, rozinky, marmeládu, 3x slané brambůrky a sušenky (vše za 127 SEK) a jdu dál. O 3km dále potkávám mladého Němce z předešlého dne jak si staví stan. Prohodíme pár slov - stěžuje si na komáry (i když v této části komáři skoro nejsou - alespoň v porovnání s okolím Ammarnäsu a vůbec s částí jižně od Kvikkjokku).
Začínám si tu připadat jako stařý zlatokop z knih Jacka Londona, který se zájmem sleduje přehmaty greenhornů:) Dnes jsem se rozhodl, že dojdu až do Abiska (kotník se nezhoršuje) - tzn. že míjím odbočku na Nikkaluoktu a po 16ti km kempuju - asi 2km za chatou Singistugorna. Cesta do Abiska mi zabere o 2-3 více času, ale i tak by to mělo v klidu vyjít (letadlo z Kiruny mi letí 2. srpna, dnes je 25. července). Když zakempuju kolem 21:00, vařím čínskou polévku a přidávám do ní záhadnou omáčku, která byla levná, akorát nevím co je zač. Záhy zjišťuju, že se jedná o sýrovo-citrónový nálev na rybu. Rybu nemám, topím v tom korejku a nic moc... Pak píši tyto řádky a jdu spát.
25. DEN
Dnes jsem načal poslední mapu (z 6ti)!! Nakrátko se vbouzím v 10:30, zjišťuji, že vně stanu lije jako z konve, tak spím dál. Ve 12:00 se nadobro budím, venku se situace změnila - přidal se vítr. Pomalu vařím a čekám až bude počasí snesitelnější, počasí se ale nelepší... Navařím tedy whiskyčaj do termosky a balím se. Ve 14:00 vítr ustává, déšť se mírní, půl hodiny na to razím - kompletně utěsněnej v goretexu a ponchu na batoh, si to pomalu šinu deštěm po kluzkých kamenech. Cesta vede po vrstevnici širokým a stejně hlubokým údolím. Zleva míjím odbočku na nejvyšší kopec Švédska (Kebnekaise - 2.106 m n. m.) a v zápětí zprava záchrannou chatku plnou lidí (Kuoperjakka).
Po 10ti km přestává pršet a dávám pauzu na turistické chatě Sälka. Tam kupuju 3x slané brambůrky (zjistil jsem, že při cestě mi hodně pomáhají - sůl se rentuje, mám pravidelnou spotřebu 3 sáčky/den. 1 sáček stojí 12 SEK - je však menší než ten český! Nejvíc mi chutnají ty s příchudí kopru - tyto je třeba v ČR taky prodávat!). Pokračuju a zvláštní člověk, jdoucí z protisměru se mne táže, jeslti návleky, co mám na nohách, jsou součástí bot. Odpovídám že ne a jdu dál.
Po 7mi km jsem v sedle Tjaktjapasset (Laponsky Čeakčačahca, pozn.: v této části hor mají Švédi na svých mapách dvojí místní názvy - ty švédské a o fous menším písmem ty laponské, resp. saamijské (Laponia = mezinárodní slovo, Saami = místní název pro Laponia), kde je stejnojmenný bivak (chatka: stůl, 3 lavice, kamna, kadibudka). Stavím stan v sedle 100m od bivaku a jdu tamtéž vařit. V chatce nikdo není - turisti spí přeci v turistických chatách. Poté, co vyčerpám poslední zbytky plynu z plyn. bomby na uvaření rýže, kterou nemám čím ochutit (marmeláda odpoledne došla) jdu spát - cca v 01:00. Třetí den v kuse není dostupný ani náznak mobilního signálu. Spím ve výšce 1.137 m n. m. - na nejvyšším bodě celé trasy Kungsleden.
26. DEN
Kolem 11:00 mě budí hluk opodál procházejících turistů a také vedro. Slupnu čínskou polévku a balím - start již ve 13:15! Scházím do údolí a míjím chatu Tjaktastugan s moc sympatickou správkyní. Chata je na supr místě - jsou tu výhledy a kousek je vodopád sloužící jako sprcha. Nedá se zde však nic koupit - pro brambůrky musím 10km na další chatu. Cesta ubíhá rychle, počasí supr, fouká, takže je minimum komárů.Cestou potkávám několik skupinek turistů a již po několikáté se opakuje zajímavý a smutný jev - ptají se mě, jak je to ještě daleko na tu kterou chatu, opáčím, že jim to ukážu na mapě, oni však na to, že mapu mají... na co sakra ty lidi mapy maj, když v nich neumí číst, to nechápu...
Cestou to beru stranou - přes jeden kopec kde tuším signál (na mapě o 20km dál je značen vysílač a zdá se, že by to sem mohlo signál občas zavát), ale bohužel ani ťuk. Chata Alesjaure, ležící přímo u stejnojmenného jezera je velký komplex chatek a servisních budov. Hlavní je dokonce zděná. Nakupuji brambůrky a za 40 SEK/min. volám domů satelitním telefonem, že je vše ok. Kempuju o 2 km dál. Je jasno, venkovní teplota ve 23:00 je 5 °C, ve stanu pak 9 °C.
27. DEN
Ráno je stejně jasno jako večer, slunce pálí, komáři se rojí. Vyhrabu se až ve 14:30. Cesta podél jezera jde od nohy a za pár hodin jsem o 20km dál, u chaty Abiskojaurestugan - to je první zastávka těch, kteří jdou Kungsleden ze severu - z Abiska (12km vzdáleného). Nutno zmínit, že tímto směrem to chodí naprostá většina lidí. Netuším proč. Na chatě a v jejím okolí to dost žije. Kupuju brambůrky a hledám místo pro stan... o kilometr dál - přímo pod horou Giron (1.551 m n. m.).
Je jasno, ve 22:00 slunce na chvíli zapadá za obzor. Čeká mne poslední noc v divočině! Óďa pěkně duje, takže no moskitos! Pozn.: Óďa, neboli bůh Ódin, řečený jednooký, no prostě ten co má na severu všechno pod palcem, je můj kámoš. Zprvu, když jsem v Hemavanu trek začínal, si mě Óďa nevšímal - to jsem mu například řekl "Óďo, neser a zaduj" - aby vítr odehnal komáry a ono nic - bezvětří, slunce pálilo a komáři se pásli. Později si mne však Óďa všimnul (občas jsem mu zanechal nějakou oběť - třeba kapku polévky co ze lžíce ukápla do trávy) a začlo být lépe (kupříkladu zde na severu Óďa duje a ani mu nemusím nic říkat...).
Jo a ještě na vysvětlenou k těm komárům - ti jsou zde různí: na jih od Kvikkjokku - říkáme jim proto Jižní komáři(ačkoliv je to již za polárním kruhem, takže v Arktidě), jsou komáři menší, vlezlejší, mrštnější a je jich víc. Naopak od Kvikkjokku na sever jsou komáři větší a mají na těle zvláštní žíhání - jsou to tedy Zebří komáři. Oproti těm Jižním mají tu výhodu, že se udrží ve větším větru, ale zase nejsou tak mrštní a lépe se vraždí. Obecně lze říci, že rodištěm Jižních komárů je okolí jezera Tarnasjon - mezi Hemavanem a Ammarnäsem (nikomu bych nepřál tam brázdit v půli července bez moskytiery tak, jako se to přihodilo mě) a rodištěm severních, resp. Zebřích komárů je okolí osady Aktse, ležící na půl cesty mezi Kvikkjokkem a Saltoluoktou. 2 turisté, které jsem potkal mne zapřísáhli, ať se v Aktse nezdržuji déle než 10 minut (je-li bezvětří, ani minutu), jinak budu sežrán za živa... Uposlechl jsem - koupil v Aktse brambůrky (foukalo) a hned jsem pelášil nahoru na hřeben. Tolik tedy ke komárům...
28. DEN
Začíná poslední den v divočině. Do Abiska to mám 10 km pozvolného terénu s kopce. Budím se již v 10:00, je jasno, Óďa duje, nádhera. Vařím, balím, a vůbec vše dělám velice pomalu - užívám si to. Kolem 13:30 razím na poslední zdejší štreku. V 16:00 jsem v kempu na jihu Abiska (Abisko má dvě turistické stanice vzdálené od sebe 2 km). Za 110 SEK na noc stavím stan a dávám si SPRCHU!! Paráda! Pak nakupuji čerstvé pečivo (které jsem 3 týdny neviděl), párky a hořčici - bude hostina! Mají tu také otevřenou wifi síť, takže přes mobil koukám co je nového... Zde asi deník ukončím - už nejsem v divočine a za 4 dny mi z Kiruny (o 80 km dál) letí letadlo... V Abisku jsem strávil jen jednu noc a tu další jsem šel na stopa - po 10ti minutách čekání mi kolem 23:00 zastavilo druhé projíždějící auto. Postarší švédský pár se vracel z dovolené v Norsku - pokecali jsme a po hodině a půl pohodové cesty jsem byl vysazen v Kiruně. Popozítří mi to letí, jdu najít kemp...| Fotogalerie: | Kungsleden |