Původní Outdoorařův záměr byl o něco troufalejší - zajet do Alp, vystoupat krpál do 2000 m. n m. a vylézt pár skalních vícedélek poblíž vrcholu Dachsteinu. Počasí však bylo neúprosné - den před odjezdem se nebe zbarvilo do černa a alpské vrcholy obejmul studený vichr z hor seslaný nejspíš samotným Krakonošem. Po konzultaci s Mistrem počasí Jánem Zákopčaníkem bylo bohužel třeba slevit z velikášských alpských plánů a zvolit jinou variantu.
Stručná data:
| kdy: | 19. 7. - 23. 7. 2012 |
| kde: | Frankenjura |
| Účastníci: | Joska, Honzík, Barbucha, Přemek, Newman, Pepíno, Márty |
Sedlání plechových ořů
Vzhledem k tomu, že dešťové přeháňky byly hlášeny na celém území starého kontinentu, rozhodli jsme se pro méně smělý projekt - překonat několik 30ti metrových bigwallů v německé Juře (též známé pod pojmem Frankenjura). Nikdo z outdoorařů v Juře ještě nebyl a jelikož je známo, že tam jezdí trénovat machři s velikými svaly i penisy (ano, ti samí které lze potkat v BBčku či Lokálu), bylo rozhodnuto - v pátek ráno naložíme kýble s magnéziem a valíme do němec.
Posádka dvou aut byla následující: Outdooraři Joska s Přemyslem, Trenér Ňůmen a jeho svěřenec Márty, jediná zkušená (Jurou již odpaněná) žena v našem kolektivu - Barbucha a pískomil Pepíno s horským svůdcem Honzíkem. Lichý počet účastníků zájezdu zaručoval jistou výhodu v nepředpokládatelných situacích (viz. níže.) a také více místa v autě.
Kváky
Trenér s Pepínem a Mártym vyrazili na cestu již ve čtvrtek večer, v pátek ráno pak zalezli pár cest na skalkách blízko Konigsteinu, kde je střetla posádka našeho vozu: přijeli jsme a začalo hustě pršet. Rozhodli jsme se pro obhlídku věhlasného jurského terénu a po hodině brouzdání lesem jsme objevili několik, cca 12ti metrových bigwallů - sic porostlých mechem, zato však dobře odjištěných borháky. Na všechny krom Trenéra s Pepínem dolehla mrzutost, déšť zesílil.
Pro ty co Juru jakožto ráj sportovních lezců neznají: jedná se o rozsáhlé území v Bavorsku (cca 100 km za hraničním přechodem Rozvadov). Jednotlivé skalní oblasti jsou rozeseté jednotky až desítky Km od sebe, jsou menší a je jich hodně (celkem je v německé Juře prý 7000 cest). To znamená, že bez auta a tištěného průvodce jste prakticky vyřízení a musíte jít na levné a dobré bavorské pivo. Knižní průvodce je tvořen dvěma tlustými svazky (dá se v ČR bez problémů koupit, je německy). Skála je tvořena vápencem který nabízí převážně sportovně odjištěné cesty v obvyklých délkách do 20ti metrů. Vápenec je tu kvalitní, kompaktní a dokonce méně oklouzaný než na skalách v Srbsku u Berouna! Zvěsti praví, že v Juře vznikla klasifikace obtížnosti UIAA a Adam Ondra zde přišel o panictví...
Řešení nastalé situace navrhla jako první Barbucha: "Přesuňme se jinam! Třeba někam kde budou jurské bigwally dosahovat výše nad 15 metrů a mechu bude po skrovnu..." Joskovi s Honzíkem okamžitě probliknula hlavami myšlenka na záložní plán pro případ špatného počasí - na konzumaci plechovkových piv značky Kozel, které Joska (jakožto starý zkušený pašerák) provezl v kufru svého sedanu přes západní hranici. Tito dva tedy souhlasili a ani ostatní nebyli proti.
Barbucha vedoucí lesem šik zmoklých mongoloidů rozhodla, že se pojede do oblasti romantického názvu Desetikámen (pro nás němčináře Zehnerstein). Oblast se měla vyznačovat 30ti metrovými stěnami, lehčím lezením a blízkostí kempu.
Kemp ve vísce Untertrubach se rozkládá asi 300m od skal, stojí 6 euro za osobo-noc a má přívětivou, sic dosti puntičkářskou šéfovou - paní Einzwei. Voda ve sprchách zde teče studená, ale za příplatek půl eura si můžete předplatit na pár minut teplou. Pánské záchody jsou obdařeny pouze dvěma mísami, takže čekání v ranní frontě před kabinkami přináší nevšední, nejen čichové zážitky.
Desetikámen - dotknout se hvězd
Ráno nepršelo, takže jsem byl Barbuchou předčasně vzbuzen a jako první jsme vyrazili na skálu. Desetikámen je vzhledný, asi 30ti metrový masív (viz. foto) kousek od silnice mezi Wolfsbergem a Untertrubachem. My s Barbuchou jsme rychle naburáceli do nějaké pětky na rozlez, zatímco ostatní (včetně místních nativců) se začali ospale trousit ke skále a zvažovat kterým směrem dosáhnout vrcholu. K tomu se vztahuje i historka o tzv. "uteklém laně":
Jelikož Trenér nalezl do skály společně s Pepínem, Márty - lezecky nejmladší z naší party a teprve se otrkávající v otevřeném terénu, se dohodl s Outdoorařem Joskou a horským svůdcem Honzíkem, že poleze s nimi. Toto trojčlenné lezecké družstvo zdá se naakumulovalo netradiční, inovátorské metodické postupy a výsledkem byl Márty 30m nad zemí sedící ve štandu, postrádaje však lano. Všichni, včetně nativců na něj zírali jak puci, pouze Joska, jakožto certifikovaný zdravotník nezaváhal a ni nepodobný Davidu Hasselhoffovi, vrhnul se s lanem vertikálně vzhůru na záchranou misi...
Já se zatím s Barbuchou rozlezl na pohodové 30ti metrové pětce Kurze Langeweile a pak jsme pokračovali přes těžší kousky, až se Barbucha zasekla v prekérním převisu cesty Affenschaukel (8-). Přes den střídavě pršelo a svítilo slunce, takže to bylo takové rozporuplné lezení, ale je ke cti Desetikamenu, že schne rychle.
Strnulý kopec
Další den nás čekal asi 30ti kilometrový přesun do oblasti Strnulý kopec (Stierberg). Cestou jsme se zastavili obhlédnout profláknutý Leupoldstein plný čechů (oblast se mi nelíbila, vřele jí nedoporučuji), který je od Strnulého kopce za humny. Stierberg nabízí příjemné lezení v nádherném bukovém lese, skála je tam až 35m vysoká a lidí jsme zaznamenali o něco méně než na Leupoldsteinu. Slunce tam nesvítí. My jsme zakotvili v sektoru Stierberger Gemsenwand ve kterém se všichni účastníci zájezdu do syta vyřádili na cestách od pátého do sedm plustého stupně obtížnosti. Mártymu už lano ani jednou neuteklo a den byl završen romantickou rozcvičkou při západu slunce na místním parkplatze.
Roter Fels
Poslední a zároveň návratový den (pondělí) jsme završili pobytem v oblasti Roter Fels. Zde jsem sklidil plody své několikaleté lezecké kariéry epickým výstupem: 37m dlouhou cestou Schaumschläger (7-). V závěru této vytrvalostní kolmice je převis ve kterém se mi sice promítl celý život, ale navzdory omdlévajícím rukám a celotělové křeči mne nakonec Odin pomohl zdolat tuto nádhernou linii bez jediného odsedu a stanovil tak můj nový osobní rekord. Nic na tom nezmění ani zvěsti škarohlídů a Pepína o tom, že cesta je ve skutečnosti pouze za 6+. Jestli se v této oblasti vyskytnete, nenechte si ujít nejhezčí Jurskou pětku s názvem Softmover a nejtěžší Jurskou sedmplusku Optimist - ta se Barbuše tak zalíbila, že se rozhodla o její opakované zdolání o týden později a s nějakými cizími kamarády...